Tam někde uprostřed tance našla jsem květinu a vítr všatech z rubínu Nesnáším červenou světla svítí rudě a těla jsou svlačec a těla jsou pestíky a těla jsou psí víno a červená opíjí i tmu blízko zemřelého slunce za ním v mracích z kašmíru cítím dlaně To vesmír je naživu A slzy stojí Rafie...

O polednách kdy potkáš zvon na ulici ohlédneš se a vyruší tě světla auťáků těch lochnesek spěchu Zůstavíš v sobě nedotknutelnost a tisícero hříchů Nespěchám opřena o strom do kořenů vtahuješ mne průhledný cizinče z cizí země V cukrové vatě dveře co odmykám Doma je nejtišší hudba kam se utíkám

je toho tolik co chci ti dát spánku rozkouřenej šansón tak umět zazpívat v nocích kdy padá sníh až do oblak obrácený svět vyhladit a umět zhasínat je toho tolik co neumím brát ve dnech s láskou umírat umět rozlíbat zem co vysychá Uvadlá píseň bez ticha v bubnech najít obrazy a koňům vyhladit...

Doba je schizofrenik co má vidiny a plave mezi lejny výkalů pokřivených úst sprostota a cit je uchylák kterého sem vsadili -spím nahá abych našla čistotu- jak zpívat o lásce když nenosí  krajky ale kazajku se šnůrami oběšenců co si to hodili ach Karle Gotte ladíte duši do krasohledů...

zrcadlo v kalných sluncích odrazilo obličej -roztrhané tělo motýla- s hřebenem ve vlasech poslední moudrost vyčesává sova pálená všemi kořeny stromů s rukama sepnutýma než padnou na kolena k travám přerostlým Vrostlá do zdí omítka v cihlách vysypaná -vanilkové dětství v míse  v drobečcích...

Vyřazuji se z řad šátrajících nadšenců ne že bych nechtěla vyřazuji z řad žen co duši prolízají jako špajsku ne že bych nechtěla vyřazuji se ze sebe Jsem bez těla