je toho tolik co chci ti dát spánku rozkouřenej šansón tak umět zazpívat v nocích kdy padá sníh až do oblak obrácený svět vyhladit a umět zhasínat je toho tolik co neumím brát ve dnech s láskou umírat umět rozlíbat zem co vysychá Uvadlá píseň bez ticha v bubnech najít obrazy a koňům vyhladit...

Doba je schizofrenik co má vidiny a plave mezi lejny výkalů pokřivených úst sprostota a cit je uchylák kterého sem vsadili -spím nahá abych našla čistotu- jak zpívat o lásce když nenosí  krajky ale kazajku se šnůrami oběšenců co si to hodili ach Karle Gotte ladíte duši do krasohledů...

zrcadlo v kalných sluncích odrazilo obličej -roztrhané tělo motýla- s hřebenem ve vlasech poslední moudrost vyčesává sova pálená všemi kořeny stromů s rukama sepnutýma než padnou na kolena k travám přerostlým Vrostlá do zdí omítka v cihlách vysypaná -vanilkové dětství v míse  v drobečcích...

Vyřazuji se z řad šátrajících nadšenců ne že bych nechtěla vyřazuji z řad žen co duši prolízají jako špajsku ne že bych nechtěla vyřazuji se ze sebe Jsem bez těla

tramvaj obsypaná deštěm vzlíná do olejomalby výparů co ji ochrání mezi perutí a dlaní Bůh cizinec mezi Bohy obepjal slunce co spadlo do setmění mezi průrvy Díry v ohni zemětřes co do mašlí svázal mraky mezi hroby blankytu postává mezi opuchlou tmou co otvírá oči obzoru a dálavou kde voda je...

Ve vystydlé kávě usměv pošklebek za všechny oči v černých brýlích za všechny  opuchlé kotníky na cestách za všechny myšlenky co druhým ženou do tváří strach NIKDY NEBUĎ JINÁ řekl van Gogh a uřízll si ucho a Mozart se směje až Bertramka pláče Na opuštěném věšáku roztrhané noviny čepice a...

Celej svět je vykloubený z vět voskový amulet bez kostelů a ticha Řev bez slzí Vystříleli anděly a křídla připli jako mucholapku mezi masařky komáry a hrobaříky Vstoupili do sazí Té tmy co neusíná Na lžičce zbytek vína a bolest ožralá na schodech do nebe usíná a žena s vlasy z ohně špitla " mám...