Mezi kameny našla jsem prázdnotu zvedla ji byla mokrá polámaná Vrabec co nezpívá ach Edith Piaf jsi to ty? Objala mne a já sama prázdná krabička od sirek do prostoru vtísnila jsem zpěv tesklivý a vroucí Mezi kameny střevíček Černá loď co plave po jevišti Sedla jsem do ní a hlavou tloukla tak dlouho...

Už nechci potkat smrt tu vlezlou roztřepanou tvrdou roztažitou smyslnost tmy co se rozcápne tam kde ležíš ty v euforii blízko nejněžnějšího květu vůně  doteky  smích a ve vteřině nic  Mlha  Otazník krupobití kterému neutečeš Vcházím do oblohy rozamazaná kaňka bolestiplná a kurva...

Když potkáš pomeranč v písku -otisk léta- nezvedej ho  Nech ho pro druhé   Když potkáš v jedné vteřině tisícero hodin nespánku neusínej Nech ho ať procitne   Když zakopneš o sladkost válej ji na jazyku až se rozplyne a vzývej všechny čokolády  Oči koloušků ty nech pro...

Tam někde uprostřed tance našla jsem květinu a vítr všatech z rubínu Nesnáším červenou světla svítí rudě a těla jsou svlačec a těla jsou pestíky a těla jsou psí víno a červená opíjí i tmu blízko zemřelého slunce za ním v mracích z kašmíru cítím dlaně To vesmír je naživu A slzy stojí Rafie...

O polednách kdy potkáš zvon na ulici ohlédneš se a vyruší tě světla auťáků těch lochnesek spěchu Zůstavíš v sobě nedotknutelnost a tisícero hříchů Nespěchám opřena o strom do kořenů vtahuješ mne průhledný cizinče z cizí země V cukrové vatě dveře co odmykám Doma je nejtišší hudba kam se utíkám

je toho tolik co chci ti dát spánku rozkouřenej šansón tak umět zazpívat v nocích kdy padá sníh až do oblak obrácený svět vyhladit a umět zhasínat je toho tolik co neumím brát ve dnech s láskou umírat umět rozlíbat zem co vysychá Uvadlá píseň bez ticha v bubnech najít obrazy a koňům vyhladit...

Doba je schizofrenik co má vidiny a plave mezi lejny výkalů pokřivených úst sprostota a cit je uchylák kterého sem vsadili -spím nahá abych našla čistotu- jak zpívat o lásce když nenosí  krajky ale kazajku se šnůrami oběšenců co si to hodili ach Karle Gotte ladíte duši do krasohledů...

zrcadlo v kalných sluncích odrazilo obličej -roztrhané tělo motýla- s hřebenem ve vlasech poslední moudrost vyčesává sova pálená všemi kořeny stromů s rukama sepnutýma než padnou na kolena k travám přerostlým Vrostlá do zdí omítka v cihlách vysypaná -vanilkové dětství v míse  v drobečcích...

Vyřazuji se z řad šátrajících nadšenců ne že bych nechtěla vyřazuji z řad žen co duši prolízají jako špajsku ne že bych nechtěla vyřazuji se ze sebe Jsem bez těla