Eva Hrubá

NĚHA 

Ranní něha v prázdném okně zívá Stýská si

Je těžké se vyznat v  záclonách i závěsech co tentokrát zatahují duše aby v pološeru zakopávaly o nit světla Nerozpažené k obejmutí

Neotevřené pro denní každodennost mezi havrany i popelavým peřím holubů

Je těžké uchopit myšlenky jako paže

Je těžké najit lomikámen mezi betonem i jablko na hromadě nahnilých ohryzků

Vše se zdá být jakoby nepostatné v důležitosti zavřených okenic pro něžnost

v době kdy slyšíš vytí vlků v Savaně i tlukot zobáků všech pelikánů u oceánu blízko Golfského proudu

daleko od Beringovy úžiny

s rukama na kleci v které mluví ochočená andulka stále dokola

Dobrý den Dobrý den

Rozpustili jsme jemnost do bolesti a změnili ve vztek a rozpuštěný vztek  do přetvářky vklínili do krutosti a všechno do strachu který neumíme posunout přes všechny emoce do touhy která je životabudič víc než naděje

A i kdyby znovu nalezená něha 

roztančila perličky vzduchu který je nemocný  i kdyby ona touha jež vede tě do lásky 

změnila se na anděla

stejně holé stromy jež vzlínají do nebe podobné kořenům

prázdného porcelánovového panoptika se nedotknou

Smutný je člověk co trmácí se mezi nebem a zemí

bez křídel..