diváci tleskali vestoje
Básnířka Hrubá se loučila s diváky. Ti jí tleskali vestoje
Poslední představení Evy Hrubé v Hálkově divadle. Zároveň křest básnické sbírky Vteřina z okamžiku Autor: Deník/Lukáš Trejbal
27.11.2011 16:30
Nymburk /GALERIE/ -Vestoje se tleskalo v pátek v Hálkově divadle po představení herečky a básnířky Evy Hrubé Vzlétni a leť. Ta se loučila s prkny, co znamenají svět a chce se věnovat už pouze psaní. Zároveň pokřtila svou poslední básnickou sbírku Vteřina z okamžiku.
Eva Hrubá nikdy nešla cestou klasických autorských čtení, ale vždy svou tvorbu prezentovala částečně jako divadelní představení. Tak tomu bylo i v pátek před plným hledištěm divadla. Stěžejní byly samozřejmě básně z aktuální sbírky prožité takovým způsobem, jak to umí snad jen Hrubá.
Ta vzpomínala na dětství, rodiče a bratra. Jakoby se vracela zpět, probírala se svým životem a smiřovala se s ním: „Vzpomínání je jako přání. Dlouze jsem sama ptáčátko, co neví jak se s křídly mává. Není to tak dávno, chodívaly jsme do konzumu a vždycky zbylo na mejdlíčko,” četla jednu ze svých básní Eva.
Několikrát se po deklamovaném přednesu ozval spontánní potlesk.
Opravdu důstojné rozloučení se s diváky divadel a klubů, kde všude vystupovala, jen co je pravda.
I spojení dalších aktérů představení, dětí z Eviny literární školičky, mělo svůj půvab. Ti tančili a přihrávali Hrubé v jejím životním výkonu přednesu.
„Já jsem Eva Hrubá, né já jsem Eva Hrubá,” roztomile se šťouchaly malé herečky v jedné ze závěrečných scén.
Křtu sbírky Vteřina z okamžiku se ujal také režisér, scénárista a herec Vlastimil Venclík. „Ty už jsi střelená dost,” rozesmál publikum Venclík, když přicházel k Hrubé, která si k hlavě přikládala atrapu pistole. „Když konec, tak konec,” snažila se tvářit vážně básnířka, která ten večer prožívala jistě jako směsku štěstí a smutku.
„Ty jen tak neskončíš. Možná hrát, ale psát budeš muset dál. Jeden z držitelů Nobelovy ceny řekl, že ke štěstí jsou potřeba čtyři věci. Láska, tvorba, život v přírodě a realizace. Tak ty si prostě odpustíš to divadlo a všechno ostatní může fungovat dál,” pronesl Venclík, který po křtu ve foyeru označil Evino představení za jedno z nejlepších, co viděl. A to se znají již 40 let.
Začátek i konec představení Vzlétni a leť obstarala divadelní točna, na níž byly umístěny židle. Na nich herci strnule seděli. Z reprobeden zněly verše v podání Evy Hrubé a také hlasy jejího prvního hereckého kolegy Pavla Klicpery i muzikanta Radka Svobody.
Pavel Klicpera přijel na Evinu derniéru také. „Byl jsem mile překvapen, čekal jsem to expresivnější,” řekl Klicpera. „Kdyby v té bolševické době existovalo privátní rádio - Bože to je blbost - byli bychom oba velké hvězdy éteru. Všechno je pryč. Stýská se mi po Nymburce, po divadle, po našich štacích. Evu mám stále rád, byť spolu už tolik nekomunikujeme, vytetovanou v očním pozadí jehličkou vzpomínání. To je úryvek z její básně z roku 1981,” zavzpomínal dojatý Klicpera.
Ostatně dojetí neskrýval ten večer asi nikdo.
být básníkem není vůbec snadná existence. To víš nejlépe sama. Tak jako není snadné být slušným člověkem. Spojí-li se tyto kategorie lidskosti v jedné osobě, je to vlastně poukaz na věčné živoření.
Musím ale splnit zadání tohoto listu, tak tedy musím o tobě napsat jisté zobecnění.
Eva Hrubá je výjimečná. Svými celoživotními nekompromisními postoji, anarchistickým, nesmiřitelným přístupem k všeobecnému šlendriánu každého společenského řádu.
To, co si myslí dovede vyjádřit s takovou silou metafor, že před pár staletími by nejspíš skončila jako čarodějnice na hranici. Moderní doba má však jiná mučidla a její zdánlivá progresivita a společenský pokrok utýrá a uvláčí člověka - básníka - zdánlivě humánními prostředky.
Znám Evu Hrubou víc jak čtyřicet let. Sleduji její nevšední tvorbu, její nevyčerpatelnou energii, kterou se celý život vrhá do prohraných bitev. Nemá a nebude mít nikdy život lehký, protože není a nebude nikdy lhostejná, její enormní citlivost (vlastně přecitlivělost), síla její fantazie, hloubka osobního prožitku z ní dělají výjimečného člověka a s takovými se osud nepárá. Však za svoji vyhraněnost zaplatila již pořádnou daň a v moři průměrnosti je trosečníkem.
Eva Hrubá je fenomén nejen svého města.
Básnířka, která má za sebou dílo, které je hodné úcty a obdivu. Člověk, který ač pronásledován osudem i nemocí, zůstává nezlomen.
A tak jako každý velký malíř maluje do konce svých sil, pevně věřím, že to bude trvat ještě dlouho, než dopíšeš svoji poslední báseň.
Autor: Lukáš Trejbal
