část rozhovoru 2

06.11.2011 13:26
| Sdílet
 

 

foto Diskutovat (2) 14.10.2011 18:21 aktualizováno 14.10.2011 20:02

Básnířka Eva Hrubá

Co si myslíte o divadelním souboru Hálek?
V Hálku jsem pořád, i ve výboru. Myslím si o něm stále to, co jsem si myslela. Dříve tam byla větší parta, lidi drželi při sobě. Dnes je to takové partičkaření. Divadlo miluju a vše kolem něj, ale nesnáším drbárny, zlobu a závist. Bohužel i ta se tam u jedinců objevuje. Podle mě těžký amatérismus ničí jakoukoliv kreativitu a naději na kvalitní amatérské divadlo. Mrzí mě, že nikdo z kolegů se nechce učit. Někteří, jakmile jsou na jevišti, stanou se pány herci. A ono je to o pokoře, učení se, sebekritice. Třeba pohádky jsou si podobné. Netvoří se, kopíruje. A nedej bože, když tohle řeknu, tak už jsem nafoukaná a namyšlená „krasavice inteligentní“.
Člověk to myslí v dobré víře a narazí. Po mém představení o Hašlerovi se říkalo: Nic takového jsme ještě neviděli, šlapalo jim to. Ale ruku vám málokdo podá. 

Proč jste po revoluci najednou obrátila a nevzala ji za svou? Chtěla jste dál provokovat?
Ne, ne, to je moje myšlení. Jsem zvláštní anarchista a těm sociálním fandím. Můj postoj byl, jaký byl. Cítila jsem, že je to špatně, že bych měla jít konečně s proudem. Ale neumím se předělat proti své mysli. Tušila jsem…, a bohužel se to vyplnilo. Kdyby lidé tenkrát nebyli zmanipulovaní a zblblí, mohlo vše být jinak. Můj názor je, že celá revoluce byla připravená. Jestli si vzpomínáte, říkala jsem, že půjde do prďous školství, kultura, sociální jistoty atd. a ať si to lidi uvědomí. Po pěti letech, kdy mě v listopadu doslova vynesli z divadla, zničili mi auto a absolutně mě odvrhli, ti samí mne potkávali a říkali: Evo, promiň, měla jsi pravdu.

To jste musela tušit, když s tímto veřejně vystoupíte, že strkáte hlavu do oprátky, ne?
Já šla vždycky hlavou proti zdi. Kdybych byla chytrá jako všichni komunisti, kteří se rychle přihlásili do Občanského fóra, mohla jsem být celebritou (smích). Zvedá se mi z některých žaludek, odporní kariéristi. Kdybych tohle udělala, jsem za vodou. Já to cítila jinak.
Je mi nás líto a velice smutno z toho, že zmizelo češství. Bojím se o svůj národ...

Až takhle to máte?
Jo, v tomto nekapitalismu a v této nespolečnosti se stydím za to, že jsem Čech. Je to tady velice špatné, politicky a tudíž i vztahově, finance převálcovaly vše. Avšak nemůžu říct, že tu nejsou lidi skvělí, ale je jich hrstka. Už to vidím i mezi mladýma, s kterýma dělám. Rebelují, nelíbí se jim to. Něco tady smrdí, něco je tu špatně. Něco je ve vzduchu a musí přijít změna.

Tak komunismus to asi není. V jaké společnosti a režimu by se vám žilo líp?
Řeknu to takhle. Slyším mezi lidmi: Dobře už bylo. Podívejte se, já jsem nebyla ani u komunistů, nebyla jsem nikdy nikde organizovaná a nikdy nebudu. Můžu říct, že za minulého režimu mi dobře bylo. Měla jsem sociální jistoty a neměla výrazně žádný problém. Vlastně měla, protože jsem byla veřejně kulturně činná a tudíž sledována. Brečela jsem, hádala jsem se, řvala jsem, ale mohla jsem pracovat. A dnes?

Ale jistým způsobem tu panovala nesvoboda…
Jak a kde, jak a kdo to cítí. Jak to dnes jiní přetvářejí, nebo dotvářejí. Nesvoboda? Co to je? V ideové stránce ano, ale ne zas tak totálně. Štvali nás, pilo se, nadávalo, umělci to nikdy neměli lehké. Dnes zase můžete skoro vše, ale vzniká díky financím i pakultura, jestli mi rozumíte. Ale existovalo právo na práci. Dneska svou práci, kterou jsem vystudovala, dělat ve většině případech nemůžete. A když se dozvím, že vzdělávatelnost národa není závislá na zaměstnavatelnosti, tak je mi z toho na blití. Můžete být úplný magor a máte firmu, což se děje. Máte vysokou a dnes pracujete za minimální mzdu a úplně někde jinde a ještě můžete být šťastný, že vůbec pracujete, aby jste se uživil. Konkrétně u mě, bez přivýdělku nemám na léky, dále splácím půjčky a musím to zvládnout, musím to utáhnout.

Dáváte za to někomu vinu?
Dávám vinu sama sobě. To je to, co jsem pochopila. Nabila jsem si hubu a teď to musím odčinit. Kdybych se tolik nevydala tělesně, duševně, finančně, nebyla bych na tom tak špatně zdravotně. Měla bych určité zázemí. Vše a pro všechny jsem to dělala ráda a nezištně. Ale když spadnete na absolutní dno a ti, pro které jste to činil, požádáte o pomoc, řeknou, že ne. V tu chvíli si uvědomíte spoustu věcí. Uvědomíte si, že prachy jsou strašná manipulativní složka v chápaní jedinců, která zabíjí vztahy. Dnes mám hrstku opravdových přátel. Jsou to například Petr Čech, Vlastimil Venclík, Mirka, Jirka, Maru a Pepík, Jarda a Lída, Honza. Ale ta většina zmizela Říká se přece, že v nouzi poznáš přítele, a tak se stalo.

Co Nymburk, jste patriot?
Nymburk mám ráda jako město. Lidi v něm jsou suproví, ale nemám ráda jejich metamorfózy. To mi docela vadí. Město mě drží hlavně u řeky Labe, to miluju od mládí. Také hradby a jejich kouzlo. Narodila jsem se tady, měla jsem tu rodinu, nepůjdu odsud. Kořeny jsou silnější. Jezdím na loděnici, kde mám zázemí. Tam vzniklo hodně básniček. Říkají mi: Prodej byt a odejdi. Zůstala jsem tu i v té nejhorší době. Zůstala i tehdy, kdy jsem mohla jít dělat kumšt do Prahy a být mnohem dál. Mluvila jsem nedávno s herečkou Bárou Hrzánovou. Oni jako Damáci a my s Pavlem Klicperou, ještě jako amatéři, jsme soutěžili v Olomouci. Tam jsme neměli hrát, SSM to zatrhla, tak jsme vystoupili až o půlnoci a dodatečně jsme byli porotou zařazeni s představením Proč do hodnocení. Nakonec jsme tu soutěž vyhráli. Bára si na to vzpomněla po tolika letech, hrál s nimi například Martin Dejdar, a my je porazili. Povídám Báře: Tak to vidíte. Já teď smrdím v Nymburce a vy hrajete v Národním. Obě jsme se tomu zasmály. Kdybych si to nastartovala jinak a odešla, mohla jsem být jinde.

Nelitujete toho?
Já nevím, život se semlel jinak. To je zas ta moje debilní dobrota. Tady žiju, odsud neodejdu, tady budu dělat divadlo, tady jim pomůžu. To jsem chtěla. Jenže skutečnost byla jiná. Byla to chiméra jen v mé hlavě. Doma nikdy nejsi uctíván, to vím až teď.

V kanoistice jste byla dobrá.
Jezdila jsem jedenáct let za Lokomotivu Nymburk. Udržet si první vykonností třídu byla fakt dřina. Pak to přervala nemoc. Utekla jsem prý hrobníkovi z lopaty s onemocněním jater, pět let jsem musela ležet. K vodě se vracím pořád.

Je nějaký muž vašeho života?
Byla jsem vychovaná postaru, tak jsem si myslela, že moje první láska skončí manželstvím. Bohužel to tak nedopadlo. Muž mého života byl jenom jeden, měla jsem s ním jedenáctiletý vztah a dodneška jsem díky tomuhle pánovi citově zablokovaná. Avšak zvláštně krásné , bolestné, a vzácné, citově sdílené bylo období, kdy jsem se starala o maminku. Jednou jsem na Primě v pořadu, kde jsem měla blok, řekla, že dávat lásku člověku, který ji potřebuje, je mnohem víc, než se milovat s mužem. To jsou nádhery v okamžiku, ale dávat lásku a vše ze sebe, to se vám vrací zpět takový náboj. A ten vás buď posílí nebo až …zabije.
S Edith Piaf říkám: Ničeho nelituji.

V televizi jste vystupovala vícekrát?
Byla jsem v Receptáři s Přemkem Podlahou, přijeli se podívat na zahradu v panelákovém obýváku, nevěřili vlastním očím. Pak ve Snídani s Novou, s Radkem a Agátou. Říkali mi, že byl pro ně skvělý zážitek. Na té Primě se jednalo o pořad ve stylu Sama doma, vzala jsem si tam hosta Lídu Žembery. Na to nezapomenu, bezva atmosféra, naživo jsme jely ukázky z představení Srdce. A těch rozhovorů v různých rádiích. Mám z toho dobrý pocit.

S hudebníkem Radkem Svobodou jste neměla vztah?
Ne a zase ne. Byli jsme přátelé, prostě tvůrčí období, kdy jsme jeden druhého naplňovali, pracovně i lidsky. Moc jsem mu chtěla pomoci, proto i tolik představení. Radek byl kluk, u kterého jsem viděla perspektivu. Dneska žije spokojený život s přítelkyní v Praze, dělá stále hudbu.

Jak s odstupem času hodnotíte své publikování v NEI Reportu a Haló novinách?
Jak bych to měla hodnotit, byla jsem ráda, že jsem měla kde publikovat. Ještě se dalo například ve Fórmenu. Hodnotím to kladně, já v tom nevidím žádný zádrhel. V NEI Reportu jsem si držela svou linku, nešla jsem do prasárniček. Logicky to muselo být zamilovaný, povídky musely mít erotickou linii. Žádné jeskyňky, vkusně o sexu.

Necítila jste to jako jistý úpadek?
Ne ne ne. Byly to jediné noviny, kde šlo publikovat. Ještě to nebylo tak ostré. Mohl jste si udržet jméno, aby lidi stále věděli, že jste a píšete. A jestli to jsou Haló noviny nebo jiný plátek, tak je mi to úplně šumák, protože Karel Sýs je pro mě skvělý básník dodneška a on tam udržuje přílohu Obrys - Kmen. Vzhledem k tomu, že spousta publikačních možností je v háji, tak proč ne v Haló novinách. Že je to levicový tisk? Nestydím se za to. Jako umělec smýšlím sociálně a s přehledem, a pokud to tak není, je to špatný. Posílá tam svou tvorbu hodně autorů.Vidíte, že by někde měli možnost mladí autoři publikovat? Já ne. A to je také ta bída naší společnosti. A že není cenzura? Tak to byste se divil.

Jak vzpomínáte na Koutek poezie v Týdeníku Nymbursko?
Byla bych ráda, kdyby se mohl obnovit. Dělala jsem ho šest let, k tomu se pořádaly poetické vinárny, kam jezdili lidi z širokého okolí, i z Prahy. Koutek vycházel jednou za měsíc, já jsem autorům odpovídala do novin i písemně. Každý autor posílal kolem dvaceti básní, z toho jsem musela vybrat třeba jen dvě publikovatelné. Všechny jsem zlektorovala.

Jak chcete skončit, jak proklamujete. Vy stejně neskončíte.
Končím, jsem vyčerpaná. Prostě to tak je, život mi dal, ale i vzal, nechci, aby to znělo jako klišé. Psát přestat nelze, to je dar, ale už nic nevydám. Proces psaní je skvělá věc, když to ze sebe vyhodíte. Když myšlenka stahuje a musí ven. Vím, že nemá cenu, aby autor psal a lidi to pak nečetli. To je kravina. Zažila jsem to. Doma v těch šuplících je ještě moc věcí nevydaných. Vydávat by se mělo, ale bohužel doba tomu nepřeje. Jsou autoři, co mají peníze a neumí psát, jsou ti, co je nemají a jsou básníky. Vyřeším to webovkami, i když nerada, Ty budu plnit novými básněmi. Je ale někdy problém, že ti texty ukradnou. Už se mi to stalo. Anetu Langerovou mám moc ráda, ale použila mou báseň do písně. Ne přesně, ale vlastně jsem ji dala návod. Tu báseň jsem ji věnovala k narozeninám (smích). Říkali mi známí, že měla použít celou mou věc, protože je lepší. I do sítí pavoučích se dá štěstí chytat, zpívá Aneta. Já psala: Ať se vám v sítích houpou pavouci pro štěstí.

Píšu už rok pod pseudonymem Ave.Abur. Zní to krásně exoticky. Mé stránky jsou www.ave-aburh.cz. Prostě Vzlétni a leť, poslední opona. Nějak mne ta šedesátka otevřela oči. Už neumím jen odpouštět, už vím, že tu jsem také já. Divadlo mě moc mrzí, bohužel ložiska v mozku mi berou paměť. Neumyslím víc věcí najednou. Hrůza, které jsem se vždy bála. Teď si jen přeju, abych nevyšla na náměstí nahá a nebyl tu novodobý poprask na laguně (smích).
Moc děkuji za možnost otevřít jednu ze svých truhliček, jejichž klíčky nosím hluboko v sobě.
 

 VIZITKA – EVA HRUBÁ se narodila 19.června 1951 v Nymburce, kde žije celý život. Vystudovala gymnázium v Nymburce, střední zdravotnickou školu - obor rehabilitace v Praze, Lidovou (dnes Ježkovu) konzervatoř - obor literární žánr, režie, divadlo jednoho herce, autorské divadlo, divadlo poezie v Praze. Začínala jako rehabilitační pracovnice. Poté onemocněla, začala studovat a objevila v sobě jeden z dalších talentů… Od šestnácti píše poezii. Sedm let vedla Klub mladých v Nymburce, po dostudování šla na volnou nohu autorského divadla poezie. Výborných výsledků dosahovala v rychlostní kanoistice, kde trénovala i děti. Ráda netradičně fotí.

Ave Aburh – Vzlétni
Povídám si nahlas v tichu
co mou duši zaslepilo
Kde vzduch rozčesávají plamínky svíček
jak hřeben mé vlasy
kdysi podobné snu o princeznách
To maminka mi splétala culíky
a vyhlazovala bouři
mezi mašlemi a dospíváním
Povídám si nahlas
jen jako že ještě žiju
sama samotinká
uprostřed sychravých myšlenek
a pavího oka
Vedle přátel co v kapsách místo kapesníku
nosí oharky svých vlastních ohňů
Blízko morového sloupu dějiny olizuju
Vzácné cukrátko co nikdy neubude
a hladím proud řeky
A mezi labutěmi a křídly
o lásku se opírám
jak o domov
Povídám si nahlas
a Vzlétám…
 
Ave Aburh – Koloběh koloběhů (úryvek)
Vypíjím do dna číši všech zlob
Ať v kanálu ulice
najde svůj hrob
Krvavá lázeň posledních dob
kdy sluncem už není zem
co myslí na domov

 

náhledy

pohledy  do tváří

možnost vaší inspirace

fota

poezie

kousek moudra

divadlo

a tak se nějak proklikáme

do děkovaček

Anketa

hra na pravdu-jak se vám líbí v bezbřehé závrati? ???

Celkový počet hlasů: 1014

Štítky

Nebyly nalezeny žádné štítky.

https://youtu.be/0KohUatKmjg