Zhudebněné ticho

Jsme tu

 v tichých městech zhudebňujeme tichý krok

Neslyšně šeptáme do nitra bublající lávy i výšek nebe

Jsme 

ohluchlí prazvláštním zpěvem ptáků kteří dávno před tímto pozemským na nebevzetím nebyli slyšet

Schovali  se za křídla letadel i rozdrnčených dveří aut na buňku 

jen občas v korunách stromů lapali po dechu

Jen sem tam si za deště omývali zaprášené peří

Tehdy v prostorech našeho sebectví a maloměšťáckého manýrismu

Teď jsou s námi náhle zpěvní a viditelní v  našem zhudebněném tichu uvnitř duše

která se dotýká prázdna jako housle bez strun  symfonie                     kterou jsme opomíjeli přesně tak jako lásku tu laskavost srdcí

Jsme tu

v tichých ulicích které oddechují

a náš dech zastřený novým bytím

se rytmizuje podobný dechu omítek dláždění i právě vyrašené trávy

Dýchá jednu a tutéž vůní

Copak jsem na ni zapomněli 

Tenkrát..Dnes

A časomíra je   tepem jedinečnosti života poznaná           v zastavené setrvačnosti všech úsvitů i nocí 

Jsme tu zahanbení sami sebou

v náruči prázdno a znovu objevení

ne ráje ale pozemskosti

Jdeme zpomalení jakoby rychlost

odletěla do všech  horizontů 

protože světlo bylo poztráceno 

před dobou této doby

 I v zatmění se dá dohlédnout

Snad Konečně                    Obtisknutí do kůry stromů 

nedobrovolně zastavení 

v tikotu našich bot na ulicích bez stínoher se vyzouváme

abychom bosí jako poprvé chodidly ochutnali zem

Zhudebněné ticho