Ave Aburh Vím
Město se usmívá Je v krajkách a růžovém klobouku
v rukavičkách ze sítě V jedné chycený prstýnek
Kráčí vstříc hodinám
Přesně tak jak ona stará paní lehce ohnutá
co cupitá pomalu po refýži někam tam Je cítit máta i orchidej
Ohlédla jsem se za ní
Vím
Nesluší se
Zastavila mne v čase
jakobych to byla já za pár několik let
Zmizelo město krajkové
stejné tak přesně stejné jak elegance minulého ve zvuku podpadků na betonových kvádrech chodníku
Odešla ona lehce přihnutá krása i vůně chanelu i listopádů
Jakobych to byla já
Stojím na nádraží a nevím kam jet
Jen prázdná lavička blízko barevných plakátů cosi připomíná
Někde uvnitř všech citů a pracitů VÍM
že tehdy město bylo zahradou