Ave Aburh Vánek 
(autorská práva)

Seděl v úvozu a cosi žbrblal. 
"Nechci a nemám čas sbírat canfrňoule 
vztahů,ani rozmazané obrázky na dřevěných kostkách a dávat je do skládanky. 
Není čas na zbytky. 
Není čas žebrat." 
Ukousl rohlík. 
Prsty ho vysunul z úst a nasypal holubům,co se proplétali posekanou trávou okolo,podobní 
figurkám na provázku nadsakakovali nad lístky kopretiny a zvonků. 
Jeden rozložil křídla a trnky v malých očích zabořil do jeho. 
"Víš holoubku, někdy je příliš turbulence, bouře i větru i příliš nelaskavých slov. 
Jen občas slunce. 
To mám rád. 
Ale nevěřím už na sny.Na neděje. A na touhy.. 
Stáří je takové. 
Je příliš, příliš všeho." 
Holoubek stáhl křidla a znovu roztáhnul. 
Jako vějíř. 
Jako paraple. 
To zopakoval několikrát. 
Pak přiťapkal k jeho botě,jako by chtěl říct : 
"Pojď létat..." 
Pán se usmál. 
Natáhl ruku a pohladil šedivá peříčka. 
Holoubek se schoulil do sebe. 
Neodletěl. 
Vstal a pomalu jakoby bez dechu kráčel kolem utíkajícího času.On.Sám. 
Za ním holoubek. 
Když přišli k mostu, pán se podíval na nebe. 
Netečně rozpřáhl ruce. 
Cítil vánek. 
Snad radost. 
VZLÉTLI