Ave Aburh Umět
Umět se odpoutat od všeho
Od domu kde světlo svítilo
Od stolu kde sedávali dva
Od vody která vlíbala se na těla
než pod dekou v jedno splynula
Ach něžnosti zářivá
Umět se odpoutat od toho všeho
co v srdci zůstává jako kamení
že se co chvíli zastaví
Umět tak dýchat jiný vzduch
Už ne společný
Ach laskavě do jednoho vplynutí
Umět se odpoutat od lásky
která je zbabělá když občas zakopne
o kamínky nesouladů
Umět tak nehledat a znát ve štěrku
cestu
i sežehlá křídla znovu se rozletí
Ach laskavé splynutí do jednoho
Umět tak najít pro rozchod jiné slovo
Umět odejít a nebolet
Odpoutat minulé jakoby nebylo
Jenže co s citem který zůstává
Jak zkamení?
Ach něžná splynutí do jednoho
Ach něžnosti laskavá
Umět se odpoutat od toho všeho
posečkat v tichém blouznění
bez naděje na hloupou naději