Někdy máš pocit že jsi holá zem Ta neúrodná spálená vydrancovaná na kámen 

Někdy máš v sobě tolik heřmánku že proměníš ho v rmen 

Někdy jsi křídlo co připneš místo plachty na ráhno ohořelé plamenem

Někdy z výhně magmatu co vyvrhla tvou duši jak řeka shnilý kmen staneš se zapouzdřeným kaštanem Tím srdcem pro tebe 

Někdy zimomřivá v závoji mlhy nechtěně přikládáš slzy do kamen 

Někdy jsi stůl s prostřeným ubrusem jindy tma co nevidí za knot svíčky                             

Někdy máš pocit že jsi marnost nad rozepsaným dopisem ...

Někdy občas ve chvilkách napořád lehce jsem dotykem

Někdy ti to dopovím miláčku 

ráno či večer se sluncem