Už nevím co ti mám povídat

Stejně neposloucháš

Házím na zeď všechny luční kvítky co se tam chvíli třepotají než je smázneš hrstí jílu a drnů a bláta

že se tam vytvoří škleb s očima navrch hlavy s vousiskem černokněžníka co slintá apokalypsu svýho mozku z kterého vyvěrá jen a jen močál zelená stoka výkalů 

Už nevím co ti mám povídat 

když neposloucháš slova co jsou zpěvem domoviny té dávnověké té probolené všemi předky našich rodů

Jak vyprávět stěnám zdím zavřeným okenicím mřížím dveřím s trojitou ochranou vstupu Jak odemykat když zámky mají zlámané klíče uvnitř sebe

Neposloucháš světe

ty který se skládáš z tisícero pohádek bajek epigramů románů romanet symfonií básní životopisů i apokryfů  ty který jsi stvořen člověkem pro člověka Neposloucháš

a přitom věříš v Boha otce a syna a ducha svatého 

Jak mi to vysvětlíš mně věřícímu 

  bezvěrci v lidskou havěť boží

Jak mi to vysvětlíš když neposloucháš můj milovaný světe do kterého svůj život jsem vložila jak do kolébky