Zdrhám z tohoto světa
a vlastně nevím kam
možná je to všechno jen stáří
kdy opotřebovaná duše
hledá záblesk malé krásy
jen kousíček něčeho co pohladí
nebo otevře vrátka pro jinou dimenzi času
pro prostor vlastního bytí a myšlenek
jež se vytrácí a ztrácí v rychlém sledu denních pořádků i nepořádků denních stejností s
průjmy i zácpou                          v srágorách které ti metou na práh domu kolemjdoucí co si chtějí povídat o sobě jen o sobě že nemůžeš uniknout zápachu zaplšklosti i zášti
Jako bych za tohle všechno mohla
za frustrace jiných životů
které se  do mne vpíjí a zaplavují mysl
Jako bych byla odpadkový koš na stresy druhých
jako bych bych byla léčitel  nemocí z  hladu v hojnosti
z  neutišení se maličkostmi
A kde je souznění harmonie dialog naslouchání i objetí jež nezní dutě?
Jako bychom se museli jen sledovat na všech sociálních sítích a vykřikovat my jsme přece přátelé
ach ano jen dálka mezi světadíly je omluvou                ale
copak kamarád jež bydlí opodál není živý ale jen obrázek v počítači ?
Copak se lidé zcvrkli do systému digitálních parametrů
A2 A3 nebo 16krat 9
Co to je za přátelství bez z očí do očí....
a vlastně co mi je potom
Stejně nic nezměním
Mohu jen zdrhat ze systému virtuálních her
do systému našeho světa stvořeného námi pro rychlost všech kontaktů v bezdotykovém bytí
a opájet se reklamou na jedinečný zážitek ve 3D s brýlemi a širokoúhlým plátnem jež  evokuje spanilou jízdu na lyžích kdesi v Alpách
Jak emotivní Jak sportovní jak zážitkové Dokáží  vytvořit i pocit zimy i křupání sněhu Možná i vůni a závany větru
jako bys tam byl
Jupí...juch.ach bože
Ale ty nejsi
Stáváš se strojem jakoby rád
Možná také útěk ale kam..
Člověk se vytratil
Zdrhám od toho všeho
do starých barabizen
kde mezi pavučinou a odrbaným kabátem cítím přítomnost lidství
zdrhám do obzoru na který sice nedosáhnu ale v tom nekonečnu luk vidím hrábě kosu a bandasku s mlékem
Na lněném ubrusu pecen chleba
Zdrhám a vím že neuteču
jako neutekly povozy před náklaďáky a koně před traktorem
Jen sem tam
a možná stále víc
se ohýbám k zemi po které bosá dotyk vstřebávám
jako bych cítila že v čase betonu sklel a nafty elekrokol i koloběžek  výfukových plynů                    vůni trávy ohmatám pouze dotykem
Zdrhám
a vím že  nemůžete rozumět
s očima v mobilu přes displej když i  lásku  vyznáváme si
Kdesi daleko kdesi před nedávnem jsme se objímali
opravdově ..ale to ještě nebyl
pokrok technikus superstar jak úžasné umět se zrychlit
Jde já čas kdy jsme si jahodový koktejl míchaly lžičkou místo mixéru
a trávu žhnuli srpem
a místo zušlechtěných králíčků pro děti na mazlení
jsme měli vlčáka u boudy a kočky na dvoře bez šatů i botiček
Řekla bych že to bylo normální
Jenže co je normální...
v čase nás všech který zrychlujeme abychom zachytili víc zážitků bez přítomnosti živého
Možná nemám pravdu
Možná jsem opravdu archaická a do tohoto světa nahá už nepatřím
vždyť obnažit se
je smlsnout si na tobě jako na rakviče se šlehačkou...