AVE ABURH Eva Hrubá Zadrhávám se
13.12.2020 07:08
Zadrhavám se v klubku bavlny
co visí na konci svetru který už nikdo nedoplete Jedna jehlice v posledním oku
jako by chtěla říct jsem tu stále s tebou
Jsi
ten svetr jsem vložila do rámu
zavěsila na jednu z chlopní v mém srdci Občas zabolí
Jsem starožitná v časech odlidštěných
V časech určených jen pro husary co na koních zdupávají vše co by ještě mohlo kvést
Sbírám stopy od podkov
že snad možná v nich zůstává rozeklaný otisk pro pověru
Ve starém přespříliš starém
diáři objevuji uschlé zvonky
Možná je tam vložila babička něž ji nemoc uložila do proužkových duchen plné nadrhaného peří z vlastních hus ve Ctiměřicích v domku u pole kam děda chodíval na paběrky aby bylo co jíst v tom pradávnu první republiky
Zadrhavám se
pokaždé když se mne dotkne hůl a ohne mi záda do oblouku
Pod ním se rozbalují všechny
dávno svázané zloby těch nanasytných zlodějů klidu zastavena němá v klubíčku sebe uzavírám
Jednou v tehdy onehdy mi na staré lavičce v kuchyni došlo na mysl psát
slova jako obrazy
Zavřená v sobě
malovat svět co v lidech usedá
Malovat člověka co podobá se rozbitému ořechu co pramení v řece co ještě je jen potůčkem nechat vyzvánět zvonky z onoho diáře i prázdného papíru přede mnou
Jednou se splaším už stará kobyla od které to nikdo nečeká
Rozbořím ohradu
A vyběhnu
Za mnou divoké oči a štěkot vlčáka vydupaná tráva bez květů
Přede mnou Velká Pardubická
Potlesk a plná sedadla
Ještě vím jak se vyhrává
Dívejte se to jsem já
Tehdy v tehdy mne možná někdo uzavřel víc než směl
a dnes už vím
že můj přítomný čas nebude šlehačkový jahodový pohár ale ledová tříšť v hrnku od kakaa
Pokaždé když si ho uvařím a pěkně postaru rozmíchávám hnědé hrudky objeví se mi celý ten čas pohádek na dobrou noc
V postýlce s mřížemi a medvídky a maminčiným pohlazením Byl podobný této vůní mléka a škraloupu toho ochránce tepla
Jednou několikrát se mi pohádka vrátila s tebou minulá současnosti
...budu ti vyprávět pohádku ... chceš..
Byla stále stejná Byla naše jako my byli náhle dětmi v dospělosti držíce se za ruce
po milování v kterém tančily světlušky které jsme znovu a znovu probouzeli ze spánku
Starožitný může být člověk tam na dně svých myšlenek na dně které se zaplňuje a stává se horou s otvory bez dveří Bludištěm v kterém nezbloudíš protože ho znáš
Zadrhavám se abych zůstala tam kde jsme si postavili stan před panelovým domem
kde jsme skákali šňůru
kde jsme se dělili o rohlík s máslem
kde jsme jezdili na kole Pionýr v ulici jménem Mánesova
a z oken nás hlídaly mámy i tátové
Zadrhavám se tam
kde nebylo zakázáno přivést si domů kamaráda kdykoliv
Tam kde jsem stála s prvním klukem Honzou na silvestra ve svých šestnácti pod oknem a on byl o dva roky mladší a táta si pro nás došel
...tak mladej pojď na panáka..
Zadrhavám se tam kde o pár let později stál celou noc před domem Radko který mne miloval a já ho odmítala
Takové vyznání dnes už nepotkáš
Zadrhavám se tam kdy jsem
projížděla městem svým prvním autem a blikali jsme si na pozdrav
Zadrhám se ve starém gramofonu z které Plují lodě do Triany
Zadrhavám se v zahradě na zídce kde jsme s Helgou klinkaly nohama o omítku až si odřely paty bot a pak jsme navlékaly na sebe všechny šaty ze skříně a byly manekýnkami ale většinou nás to přestalo bavit protože víc bylo počítat vagóny na blízkém nádraží a zamazat se od kouře a od šmíru tenkrát v české Lípě
Zadrhavám se v klubku bavlny
co visí na konci svetru
který už nikdo nedoplete
protože svetry se dnes už nenosí
jako vyžehlené puky na kalhotách z tesilu
jako punčocháče s vroubkama pískové barvy protože bílé byly jen na neděli
jako květované šátky na hlavách žen které zestárly ve svých osmatřiceti
Zadrhavám se ve starém budíku s nataženým časem
Za humny svítá
Pro tentokrát oblékám svetr s žakárovým vzorem boty pionýrky a rádiofku s anténou
