Potkáváme ne stín ale duši
tam někde v podzemí
blízko opuky a pískovce a tenkých pramínků vody
co nevsákly se Naopak roztekly se v prameny
Natahuješ ruku jako by jsi chtěl obejmout
odstín bývalého
jako by jsi chtěl zastavit koloběhy na odřených koloběžkách
odrazů  vzpomínek do nikam když chce se ti vracet
jenže plahočit se za něčím co  není je vic než beznaděj
tam i smich ustrne v mozolech chodidel
co měly by podobat se srdci
Občas potkaváváme duši Své schody ke světlu
a rozhrnujem stíny Tu záclonu z vlasů co překrývá nám oči...