Viděla jsem ženu jak objímá strom
Tiskla se k němu jakoby si přála vrůst do kůry nebo a o to víc vyčerpat všechnu mízu pro sebe
Opodál stál muž Hlavu sklopnou do země Čekající stín  bez objetí
Na chvíli mne zastavila myšlenka
Není lepší pro toho člověka být stromem a možná i psem který pobíhal okolo v luxusních šatičkách z psího salónu
Zvrácenost
nebo odcizení či vystajlovaná sobeckost do puntiku což  je mnohem horší než odcházení beze slov i když tenkrát jsi mi udělal to samé
Bez vyhlášení míru nebo války Vyhlásil stanné právo a bastafidly
Tenkrát kdy nepřestane být ještě stále teď                                  Možná jsme se objímali příliš možná přespříliš možná objímal jen jeden z nás a ten druhý byl pouhá ozvěna
Mám ráda odpovědi ze skal když mi stoupá  láska až
do krku že musím vykřiknout  nebo bych udusila vlastní plíce a odrazy hlasu se proměňují   v hudbu na dva tóny na dvě slabiky miluji  tě tě tě tě tě tě
Možná nás  bezpocitový svět  dovedl ke kolapsu  srdce  ...už nevím ale vím že den co den                                                 kdy noc roztahuje záclony pro slunce  mi chybíš až tolik víc až tolik moc že mi v hrudi tančí divoký rej všech plyšových medvídků tohoto světadílu
Jedno z nich jsem
schovala jsem ho do krabice                     z pruhovaného papíru protože  se až příliš podobal tobě
Popošla jsem o několik zahrad                  v kterých leží spadaná jablka Popošla jsem o několik dveří Některé byly na petlici jiné pootevřené a další bez zámku Za některými zněl klavír
V oknech všech domů bylo bleděmodré světlo
které nelze obejmout ani pohladit protože studí
Zapaluji  svíci den co den aby mne navštívila něha        Plamínek promlouvá Že nevěříte..
Stačí se zaposlouchat Je z houslí i spinetu Je  z trubky Louise Armstronga a klavíru Radka Svobody Někde v pozadí slyším hlas Mirka Kovaříka a v ten jediný okamžik se
rozhostí   dotýkání  jako bychom rozpřáhli paže a objali celou   zem
Zastavil mne až kamínek v botě
Vysypala jsem ho na kostky dlážděné ulice
a zvedla ho
Dodnes jej nosím v kapse jako  kaštan pro sílu pro  tebe a objetí
Jdu bosá mezi zimou a podzimem Kolem mne se točí vítr
a skupina turistů co neví kam usadit svá dychtivá těla po zážitku
Hledám čokoládu
tu lahodnou vlnu na jazyku která ho přilepí na patro než se rozplyne Dveře všech čokoládoven jsou zavřené jako by nám chtěly říct oslaďte si život
dotýkáním nebe a sebe
Nejsi blízko
Jsi daleko tam za kolejemi nočního nádraží Možná už spíš Možná se dotýkaš někoho jiného nebo jen cípku polštáře Nevím
protože to co bylo v nás zmizelo
Třeba jen proto že jsme jedli příliš mnoho čokoládových bonbónů
Třeba jen proto že slastnou chuť
objala skořice v které je hledání nových ohňů
Viděla jsem ženu jak objímá strom
Viděla jsem slova mezi větvemi
Byla osamocená přesně tak jako proudění vzduchu okolo
Viděla jsem harfu ve futrálu na lavičce kterou nikdo nehladil
Viděla jsem ruce v kapsách
a rukavice bez rukou
Šla jsem všemi ulicemi všech měst Boty přehozené přes  rameno Klinkaly se sem a tam
Ten tichý zvuk podobal se praskání větviček v mraveništi
Ploskami hladím zem
tu po které jsme šli spolu
tenkrát když v asfsltu
kvetly pivoňky
Dotýkám se