Ave Aburh Eva Hrubá V tomhle světě
13.12.2020 07:14
V tomhle opuštěným světě s tolika lidmi bloudíme mezi sebou jako bychom si hráli na slepou bábu
Jenže tenkrát to byla radost nás malých honících se dokola jako káča viskajicích děcek co se změnily v poletušky mezi komáry a muškami v kapradí blízko mokrého jehličí a mechu Do plátěnek nám vlezli pavoučci a my s tvářemi jak rajské jablko volali ....Slepá bábo chyť si nás...
Dnes se vybíjime hrou s tvrdým míčem do zad a kdo nechytí musí z kola ven
V tomhle opuštěným světě
jsem právě tak opuštěná i kdybych stotisíckrát tvrdila že ne Je to stejné jako když se pomiluješ jen pro tělo
Jako když bez polibků se svlékáš do naha
jako když v ústech máš hořkost grepu když vystydne postel bez lásky
V tomhle každodenním netichu
zavíráme oči před posečkáním na ticho
Mezi pohledem za a před
je tolikero vyznání
Sedávala jsem na kraji kanape a upírala oči do kamen Oheň tvořil obrazce když olizoval zavřená dvířka Dychtivě jsem čekala až budu moci přiložit lopatku hnědého uhlí a rozsvítí
se tak silný očekávaný žár přivírala jsem oči a štiplavý dým na chvíli provoněl kuchyň a smísil se s pečenými bramborami ve slupce
I to bylo vyznání tepla a domova Dívala jsem a byla vidoucí už tehdy tenkrát na kraji kanape kde spávala mrkací panenka a pes Don
A opuštěný svět si hraje svou šachovou partii Je velmistr v slepotě černých figurek
protože oheň v nás samotných sami pozhášíme kdykoli bychom cítili výjimečnost nechtěného
Jsme tak moc opuštění z vysedávání u počítačů kde si vytváříme kontakty že už ani nevíme jakou chuť má čekání na Dobrý den z úst souseda
Na ahoj z úst kamaráda a pohled do pohledu těch nejbližších
Tvůj pohled byl jak jiskra z vlaku v kterém jsem se vozívala do Divišova Funěl a prskal do kopce a vždycky s hlavou v okýnku jsem chytala vítr pod víčka... Káva pivo limonáda horké párky...
Na malém statku voněla sláma hnůj a kozí sýr To byly prázdniny v trenyrkách a tílku s malým bičíkem a husami které jsme s kamarádkou honily po návsi
Ale nejvíc nás bavilo čvachtat se bosky v kalužích po dešti když Louka se stala jezerem než ji polední slunce vysušilo a s ní i cejchy v zahradě Vypadaly jako velké plástve sněhu
Tvůj pohled ta jiskra zůstala v mých očích nastálo občas zabolí jako když kolem tebe projde vzpomínka ta teskná nostalgie prožitého
Jsme tak opuštění v tomto světě že ujíždime do hor
že odlétáme k mořím Že hledáme opuštěné ostrovy
že utíkáme na jezdících schodech do center pro štěstí
Tak opuštění jak jen může být opuštěná kniha bez písmen
