Ten stůl mám dodnes
už nestojí v kuchyni s dřevěnou lavicí do které jsme odkládali nepotřebnosti a sedávali  na ní i když tlačila do zadnice No aspoň s tebou neklinkal spánek jako v křesle
Ten stůl je v retro koutku mého retro obýváku se starou skříní  v které jsou elpíčka a zbytky dětství jako bandaska na mléko hliněná bábovka i mlejnek na kávu
Ten mi dala Jana kamarádka s kterou to táhneme i přes výmoly neporozumění i souznění třicet šet let
"Vem si ho,je po mý babičce,
tobě sem padne"
Ten stůl si pamatuje dědu
Podobal se Hurvínkovi
Velké ostálé uši bezzubý úsměv a oči jako obloha když se vyjasní
Když jsme se o něj starali protože ho zrazovala paměť
sedával tiše před polévkou       z které vybíral maso do dlaně a   v nestřeženém okamžiku se odšoural na chodbu a házel      ho jak říkal slepicím
V hlavě mu zůstalo zápraží jeho malé chaloupky s doškovou střechou a žena která půl života ležela v posteli pod pruhovanými duchnami protože zkroucená nemocí  nemohla chodit
Myslím si že oni dva věděli co je myslet na sebe spolu
Kdepak  empatie  to slovo neznali
Láska to byla
Dnes jsou média plná slov
jako
Buďme empatičtí
Vytratila se empatie?
Zůstal jen pud sebezáchovy
a sobeckosti?
Tady  v tehdá v chaloupce s jednou místnosti  byla a vůbec ti dva nemuseli číst knihy mít televizi a rádio
Také neměli
Zpívali si
Děda byl Unikát Starožitnost
Když jsme šli na procházku
Oblékl si omšelý hnědý kabát po kapsách lovil drobky z chleba ještě sebrané z papíru   na jeho stolu doma
na hlavu si posadil kloubouk a ústa se roztáhla od ucha k uchu
Byl to bojovník který si prošel první světovou válkou               S bráchou chtěl zápasit
Ruce do pěstiček volal
..Dáme si Řecko římský zápas Vašku...
Vzpomínám  jak plakal
když dostal pod stromeček  podvlíkačky ponožky pyžamo banány
Byly to jeho první dárky v osmdesáti čtyřech letech ale
Když nás chtěl pobavit
položil ruce významně na stůl
a dělal medium
Optejte se stolečku Odpoví zaklepáním
Maminčina kamarádka z práce paní Rudová sousedka Maruška a já s maminkou jsme spojily ruce malíčky s dlaněmi na desce stolu
a děda významně čaroval
Pokládali jsme otázky
třeba
Kolik má dětí můj syn??
Stoleček mlčel Ani zaklepání
Správně
a když uhodl skákal nám po rukama
a my jsme mu věřili a děda byl vážný soustředěný a šťastný
Od té doby nikdo z nás už stůl otázkami neoživil
ale ty chvíle kdy společné bylo
až magicky přitažlivé se vrací  teď v tuhle chvíli v těchto slovech a možná zase.            po mnoho let usnou mezi ostatními příběhy a útržky dnů
Koloběhy Houpačky Kolotoče Lochnesky Střelnice Řetízáky
Chvíle radostí chvíle pro štěstí
Kruhy Obruče pingpong myšlenek
Často si říkávám že v tehdá bylo všeho mnohem tak nějak víc tak nějak o vnitřku tak trochu víc nahaté a čisté
Dnes jsme z cibule
Navlečení ve slupkách pod které nesmí nikdo nahlédnout
protože kdyby se odkryla na dužinu zaplakala by
A copak se sluší plakat v době tvrďáků v době byznysmenů     v době hlavou proti zdi a přes mrtvoli
Copak se sluší
říct nahlas myšlenku jež vymyká se
Vracím se ráda k sobě
Vracím se ráda tam kde sedával děda maminka táta brácha a přátelé
Ke stolu v jehož šuplíku je pár dopisů od maminky Její pečlivě zapisovaná útrata na domácnost karty pár injekčních stříkaček a ampulka od inzulínu talisman brýle v taštičce na zip 
  svatební fotografie a manikúra   ponožky co měla na nohách když mi odešla za svými rodiči a prvorozeným synem k pánubohu
Hodinky které se zastavili v ten čas nosívám
Je na nich stále 22.00
Šuplík jako dóza na bývalosti
Ten stůl
podobá se letopočtu kdy pod pokličkou nebyly naše slova
ale horké brambory na loupačku které jsme si pohazovali v dlaních a smáli se
Kdybych uměla čarovat jako děda zeptala bych se stolečku
u kterého jsme seděly naposledy spolu můj tajnsnubný příběhu Můj milovaný tulipáne dovyprávíš se??
pokud ne ťukni třikrát
Pokud ano jednou
Kdybych uměla čarovat ...
Ten stůl až tu jednou nebudu
vyneste před dům
ať se mu duše zazelená