Vzpomínky se za mnou táhnou
jako stuhy
Básník by měl chodit sám
Nevím zda jsem
ale toulám se poprašných cestách
Kde se otevírají dlaně  políček
jedna v hnědých krajkových rukavičkách
druhá má ještě palčáky
třetí
zelinkavý satén
a na horizontu cesty
sedí pes
Čeká
možná na mé stuhy vzpomínek
Básník má chodit sám
aby chytal slova ve štěkotu       i  v ševelení vzduchu na okraji mraku který se mi podobá
Chodím a nevím kde jsem
..dobrý den můžete mi říct kde jsem a jak se to tu jmenuje...
Úsměv
..doleva na NYMBURK
doprava na Písty...
Jdu a mizím v lese
Pole se proměňují
Kolem starého plotu slyším kroky
Jedna ze stuh se přiblížila
..že ho nepřeskočíš..
...pcha. Kliďobrďo..
Celé dětství jsem řádila na loukách s klukama
Zpívají ptáci
Teď tady
Někde v zobáčku skrývají jaro  a všechny akordy slunce
Co paprsek to tón
Vzpomínky jdou se mnou
Tolik stuh jako na pomlázce jinochů
Dnes vám je neprozradím
Jsou jen mé
jako je teď mé toto pole
tento úvoz
Tmtento telegrafní sloup a bzučení včel co by si chtěly ohřát křídla
Nevím jestli mám hlad
Možná by bylo třeba vytáhnout z batohu chléb a nůž a plátek sýru
Vypadá jako přeříznutý kmen
jen letokruhy chybí
Fouká vítr
Studí za krkem
Někdy mi tam skočí všechny pochybnosti světa a ledové sprchy vět těch co žijí ve svých temnotách a rozsvěcejí jen když potřebují dotek jasu aby mohli najít svůj egoismus a otočit kohoutkem na plné grády až ledová tříšť bodá až do modřin
Běhají  mi hlavou tvoje  negace 
jako bys v tom ohlušoval sám sebe člověče  jako bys chtěl zabít lásku kterou neuneseš
Proč si to děláme
Všechno má paměť
i vůně
Parfémy něhy a milostných koupelí Ještě je mám v sobě
i prázdné flakónky
Ty vějíře osudu
a  stejně tě miluju Kurva  ale proč když už si dávno na jiných pláních i jiných úvozech
Pole je suché a hrudkovité
padají mi na něj drobečky chleba
Vzpomněla jsem si na báseň Viktora Dyka...tvrdá matka byla jsem tobě těžce chléb jísti dala...
Objímám kruhovitost této planety
a myslím na tebe
Možná  tě právě v tento okamžik obestírá průzračnost života
Možná v něm jsem i já
Toulavá flétna poezie
Chtěla bych aby jsi mne objala
průzračnosti
Ne tak jako svého psa
ale jako ženu
Tam na kopci  na horizontu cest stále sedí
možná je  tvůj
Možná náš Don z minulosti
Chodím tudy každé jaro
A znovu a znovu se ptám ....kde to jsem...
...touto cestou jsou Veleliby
a když se dáte dál polem přijdete do Krchleb...
...děkuji hezký  den a hodně zdraví...
Jede vlak
Vypadá jako v krajině z Lega
já si nestavěla mašinky
ale kluci a vždycky mne na to utáhli na koleje a vlak
a nakonec jsme si hráli           na vojáky
Vypadá jako z Lega mýho kamaráda Mirka
Je fuč
V dálce píská Asi přijíždí            k  nádraží
. .. vlak hvízdl sbohem město už přijdete nádraží..
Sloky lásky Sčipačov
tenhle verš se mi vybaví snad pokaždé když jedu vlakem
i ten moment tvých očí           co mávaly na rozloučenou
Tehdy tam ve městě mém         a tvém jsem plakala láskou
a nikdy jsem ti to neřekla
Tak ti to říkám dnes
a velké širé rodné lány Josefa Sládka se mnou
Musím jít
Zbytek chleba jsem vysypala myším
Chodím a nejsem básník
Zpomaluju a zvykám si na stáří
Jen já
A čísi zatoulaný pes
Zavírám oči
Jdu poslepu
V panenkách všechny stuhy minulosti