přišla ke mně báseň  ...                 Když ti spadne báseň do klína nemůžeš  ji smést jako drobek z rohlíku ale jen sepnout ruce  v ohanbí emocí

a držet dokud ono vzrušení neproměníš do veršů

Spolu s ním sedí na lavičce Rudolfinum Pražský Hrad a Karlův Most                                                 Je v podvečeru stejná jako kmeny stromů opodál                           dřevěnýma nohama se opírá  o rámy oken lodě plné  jednoduchosti  večera na Vltavě

co hraje biftekový song i kantilény vidliček a zmrzlinových pohárů

Báseň je cítit po česneku i čokoládě

V zádech jí cinká tramvaj v které sedí možná básník co chytá pocity rádoby lelkováním Uvnitř časomíra čtyřverší

Ale tato MÁ báseň je blízko mne

Setmělo se

Letní vzduch voní koláčem

který umocňuje hlad po vodě a polibku

Písek se čeří podobně jak vlny

nebo vlasy kudrnaté holky co se láme v pase před šedivým elegánem Možná jen flirt možná semínko orchideje

Stěny Rudolfina tají všechny koncerty jen slepý Botticelli sedí na schodech a zpívá jakoby viděl za zdi historie

Na mostech celého světa se drží za ruce vítr s větrem 

   Ta rovnovážnost budoucnosti

Má báseň mi padá do klína                        v kterém spíš ty a pláče

Přede mnou loď která nikam nepluje Sedí a nadýmá se Je plná kaviáru a rybích ploutví

Na stolech kapky vína rukavice a déšť

Večerní oratorium pro tebe lásko

a pro  slova  kolemjdoucích co si možná šeptají tuto báseň