Oplotili jsme se
Zavřené duše sedí v zahradách plných vzácných stromů a libují si
jak lehce lze zmizet za hradbou barevných kamenů cihlovatých cihel i dřevěných ozdobných mříží
Lebedíme si jako bychom chtěli zdrhnout           od hluku i šepotu světa
Sami v sobě potrhaní a doufajicí v setkání hvězd
na které semtam mrkneme Uvnitř sebe přání
Obehnali jsme svoje neskutečné štěstí                      a nedovolime mu uniknout
A ono by chtělo létat
A ono by chtělo nebýt štěstím ale požehnáním našeho jedinečného času který je bezvýhradný protože plynoucí
Zamknutí na tolikero zámků chtělo by se nám vykřiknout a protrhnout vystavěnou hráz          mezi
sebeláskou a láskou
mezi                                                                sebelítostí a soucítěním
mezi                                                                 světským žitím a bytím
mezi tim vším                                                              co žijeme a čeho se zříkáme
pro blahobyt nicotností
pro lenost a zažité bláhové jistoty v ohradách vlastních nejistot
Oplotime se znovu a znovu
Zavřené duše  abychom nebyli k smíchu
když se nás dotkne anděl
když nám nebe klesne na záda
když  pocítíme přítomnost ohně i vzduchu
když potkáme skřítka ač nevěříme na zázrak
když polkneme slzu a cítíme její chuť

Jednou až zmizí všechny vystavěné zóny vlastních požitků
Až jednou se nebudeme stydět za slova
Až budeme znát co je umět naslouchat
Sednu si k tobě pohádko má
a znovu a znovu vyslyším tě