"Namaluj mi na tělo mou duši "

Žadonila dívka

Bledá konvalinka s oteklými víčky od nespánku

Mandlové oči visely na zorničkách malíře co měl prsty od barev

"Víš přála bych si abys svékl donaha vnitřní světadíl složený ze všech dílků MÉHO světa "

Malíř si utřel dlaně o šosy pláště co voněl po všech jeho obrazech

Nikdy nemaloval na těla žen ani mužů

"Pojď ke mně a dívej se mi do očí "

Seděli proti sobě snad celou věčnost

Hledal její svět

Hledal něco čeho by se mohl chytit

Hledal

Ale čokoládové oči byly němé

jako rty přes které když semknou se neprojde slovo

Vstal a procházel se z rohu do rohu místností v které tančilo slunce

Mlčel

"Už víš co namalovat "

Dívka si promnula oči

Na prstě jí zůstala řasa

Říká se že když ti vypadne tak je to pro štěstí

Sfoukla ji

Vláčnými pohyby svlékla halenku a spustila na zem sukni

Vykopla střevice

Svou krásu nezkrývala

Malíř se dotkl jejich rtů

Lehoučce vyhlazoval doteky obličej ňadra i klín

Zastavil se

"UŽ VÍM CO NEMALUJI ZŮSTAŇ TAK CHVILKU STÁT NEDÍVEJ SE "

Potichu shodil plášť

Nalil na sebe z velkého plechové hrnce vlažnou čokoládu

Má ji rád a když pracuje vždycky ji tiše usrkává

Stal se abstraktním hnědým obrazem

Zemitostí

Přitiskl se na ni zezadu

Pak si ji otočil

Byla hnědá čokoládová a rozmazaná

Neřekla nic i když cítila jeho tělo

Vzal ji za ruku

VEDL k zrcadlu

"Podívej se Namaloval jsem tvou duši. "

"Ale ale ...vždyť ...."

Její oči zůstaly stejně temné a netečné

Divaly se na dvě těla

"..vždyť na mé kůži jsi ty .."

'"A ty na mé ROZUMÍŠ ?"

OBLÉKLA SI CHVATNĚ HALENU SUKNI STŘEVÍCE NA LEHKÉ LÁTCE SE ROZLILA ČOKOLÁDA Z OTISKU MALÍŘOVA TĚLA

VYBĚHLA VEN

A POPRVÉ V ŽIVOTĚ SE ROZPLAKALA