Ave Aburh Eva Hrubá. lidé
25.05.2021 06:40
Přijíždí auto
vystupují z něho všichni moji lidé
Nevidím jim do tváře
cítím jejich vůně
Mluví jeden přes druhého
Nevím co říkají
možná Ahoj
možná co děláš
možná miluji tě
Možná nemám tě rád
Jsou tak blízko že cítím jejich dech
Bloudím v nich
jako v obrazech
Mění se do impresionistické krajiny Stávají se květinami
a zároveň se topí v abstraktu moře
Vlnobití a sůl
Jsou tu a nemohu je pohladit
Vypadají jako déšť co rychle stéká po sklech bez stopy otisků
Vpíjí se do květináčů na parapetu a nic jen načehraná zemina
Auto se mění v bílou slepeckou hůl a ťuká
jakoby chtěla zhudebnit kroky
Ťuk ťuk frrrrr ťuk a křídla
To neznámý pták dosedl na mou tvář
Odhaním ho
Chvěje se
Připominá mi tvé tělo roztoužené mezi mou náručí
Uvnitř mne touha
Ten prolog milování
Sním ve snu sen o tobě
Bouchly dveře Hůlka se rozsypala Připomíná omítku starých domů na pobřeží
která se mísí s pískem a větrem bývá odvanuta do vrásek skal
Tam ustrne aby se podobala sádrovým odlitkům ale když se ji zachce změní se v tvář
Možná je má
Možná tvoje
Možná někoho z vás
co jste přijeli v autě bez sedaček Vestoje držíce se jeden druhého
jako vzpomínek
Někdo se mne dotkl
Budu si myslet že ty
Probouzim se
Venku prší
Slyším zpěv krásné Sirény
Lodníku pozor ať nezabloudíš ve vábničkách pouhé krásy bez duše
Déšť se zastavil
možná jen proto aby mohlo vystoupit slunce a zaplavit nás
něhou bez odlivů
vařím kávu
i pro tebe
I pro vás
jako bych bláhová věřila na pohádky
Ty bludičky nocí bezesných
