Ještě pořád mám boty na tkaničky

Dveře na starý klíč Chléb si potírám banánem lívance balím do skořice

Bramborové placky zdobím rybízovou marmeládou a bílou kávu ze staré  konvice nalévám do hrnku s puntíky kam se vejde i nalámaný chléb Ještě stále a napořád natahuji budíka a stavím ho na talíř aby zvučel a cinkal ráno co ráno kdy společně s okny otvírám den a stojím v něm udivená z těch všech zázraků kolem mne které dějí pokud je vidíš vnímáš dotýkáš hladíš až tam ke zvonu kostela pro připomenutí si že všechna hudba přichází k nám tudy z kopule nebes

Ještě pořád jsem nedovolila odejít dopisnímu papíru a tužkám kostkovaný dekám které rozložíš na louce jako bys chtěl v tom prostoru vytvořit domov mezi všemi stébly trav co se vždycky změní v paže s vějířem dlaně aby tě pohladily

Ještě stále a napořád mám v sobě tvůj dech stvořený polibky a mou uhrančivou touhu být rtem dotykaná

Ještě ne navždy avšak napořád nosím si ve starém batohu záplaty na potrhaná místa tepláků z kterých vykukují odřená kolena

Možná třetí oka nás všech ...