Dotýkám se vás všech
uvnitř sebe
V jiném století hrají polonézu
Je neopakovatelná v prostoru objímání coby hedvábné pápěří v kroku dokola
možná jsem tam noc co noc
s tebou
jediná nejistota jediné nepředvídatelné opojení            v jistotě narůstajících neharmonickych metalových ohlušujících decibelů svíjejících se podobně jako srolovaný feťák na parketu své sebevraždy
Mám ráda Árenbí lahodí  uchu
mám pocit že mi  ho žmoulá  tvůj  jazyk než  si vymilujem mozky do orgasmu
sopka vulkán a přílivy
aspoň na pár hodin před pádem do prázdna spánku
kde už nic Jen zpomalení
těsně před  než kohout zakokrhá
vracím se k tobě hořká něžná co pusinky dítěte které ještě neví k čemu a jak můžeš rtům dopřát blaženost až do dalšího kuropění
Vždycky jsem tě milovala pro tvou  neprolhanou duši rozkročenou v rozkroku
až na všechny detaily vlastního portrétu
Tam jsi byla lásko jedinečná a bez karnevalu
Nevím proč ale v předehrách každý labužnicky zjihne
tetelí se  v představě vstupováním do těla kde horkost  je vyznání Nejsilnější člověčí
Mám chuť na kávu s mandlemi
jakoby mne dnes přepadla vášeň všech mandlových bonbónů rolád a zmrzlin marcipánů a očí
Možná to zavinil ten časopis For man který neměli
a já ho tolik chtěla
V dávno v jiném čase jsem do něho psala básně a povídky
Nebyl Lenost prodejců a můj vztek Takže tě neuvidím Martine
Jsem v lese u stromu kam maminka s tátou před víc než sedmdesáti lety vyryli monogram
Už je mnohem víš než mé oči
Přitahuji si ho dalekohledem
jste tu Jaruška a Vašek
Chybíte mi
Padá na mne krůtá nostalgie
Bodá do slabin víc než to že mi nevoláš a víc než to že musím nosit v sobě básně
a víc než to že mne v posteli studí nohy pod dekou
a že přestávám rozumět všemu neklidu kolem sebe
Fotím stromy
Pořád jakoby mne vtahovaly
Ruce  těla bez nohou které jsou v zemi jako v hrobu Kořeny nás všech
Možná to může být tím že bych chtěla umřít vstoje
Viďte pane Alejadro Casono
Asi je příliš pozdě na novou lásku a příliš brzo na starou
Nic nezůstává a nic nepřichází
Jen vy stromy stojíte
Memento
Mám ráda panorámu mého města
Až tak že mne bolí myšlenka že jsme tu mohli být spolu Kaštánku Laskonko Sedávali bychom na lavičce a kochali se
My v čase bez proměn v čase přítomných usměvů dotyků i  pryskyřičných slz našeho stromu
Mám ráda skořici podobala se tvým vlasům než se z nich stal cukr jako z mých
Pojď osladíme si život Miláčku polonézou Lochnesko s dračí hlavou pro ochranu
možná tě miluji  úplně jinak než před lety jako bychom byli větrem co občas jen změní s v bezvětří
Jen v létě jsi vánkem co mne v okamžicích setmělé oblohy objímá
občas si přisedne a dýchá na mne Když se probudím  hledám tě
Nejsi jako není máma táta a já v tenkrát v tehdy
Možná ještě dnes obejmu strom
Chce se mi brečet
jak to zadržím
Opřená o zábradlí železnáku cítím vibrace vlaku
Chvěje se
..chce se mi čůrat mamíííí..
Evinko  stiskni nohy k sobě...

A co teď
Co mám stisknout
Slzy
Duši
Srdce
Jak...
Mamíííí chce se mi brečet