Deníky
Ptávám se deníků
Mlčí Listy jsou popsané
Listy které vsakují nejnitěrnější nitro třináctých komnat pandořiných skříněk myšlenky pocity zapsaný smích i slzy
Listy časů kdy si zapisujeme něco to něco co nesmí nikdo slyšet co nesmí nikdo znát co nesmíme otevírat a neříkáme na potkání co v nás roste i uvadá
Sedím nad prázdným papírem a připomíná mi tebe když nenasloucháš jen posloucháš
Papír šustí jako by chtěl říct
Mlátíš prázdnou slámu
Znám filozofy kteří házejí perly
... znám perly spolknuté jako bonbón
Znám párty o čtvrté co přínáší jen horký čaj a močení
Ptávám se svého jednoho      deníku který jsem mimochodem spálila ptávám se v duchu  ..jsi moje samota mé osamocení mezi všemi mými nejbližšími jsi odkopnutý pomeranč zapadnutý pod kulatý stůl v našem domě.... ?   a zobrazují se mi stránky popsané nejhlubším pramenem mé řeky
Jsme deníkový milenci
Jsme mlčící pro hluk slov bez pointy
jako bychom se obávali proudů jako bychom se nechtěli podělit o své dno i hladinu v slunci
Jako bychom se schovávali
Jako bychom se báli rozepnout  nejryzejší sponu
Jako bychom se ostýchali
před nepochopením
které není jen tím důvodem avšak  nechutí vejít do nepoznaného a poznat Těžké je otevřít sebe  však tělo otvíráme
Copak nelze své deníky vyprávět teď Ne až potom
Ptám se deníků proč jste neživým psychologem
ordinací s gaučem kam se položí pacient a vypráví nitro Vypráví cizému  to nejvnitřnější a nestydí se nebojí se otevírá se a ještě víc a víc a víc že už není co než další den přinese další co svěříš papíru namísto člověku
Ležíš v ordinaci a ani nečekáš na odezvu Většinou ani nepřichází Psycholog ve vás čte a vy otáčíte stránky
Snad proto že tady je lékařské tajemství
Snad proto že ztracená důvěra
mezi námi i když si šeptáme ..tak moc tě miluju že se mi duše rozkočí... přesto
nevyšeptané zoufalství ucho neslyší
a rozevřené štěstí neguje
Zlovůle sobectví..
Snad
Povídám si s Maruškou někdy je uplakaná
... dětem to neřeknu měly by starost..
a já vím jak moc je jí smutno za manželem..
Dáme si pudink výměnou za slova a brečime
Každá z nás někoho doprovodila do nebe
Říká se svěř se tetě Libuši
úsměvný slogan
A my se svěřujeme
A my píšeme maluje vkládáme suché kytičky mezi listy vkládáme sebe na papír vkládáme se do šuplíku a v ten okamžik usadí se v nás klid
Nemám deník
Nepíšu ho
Nechci psát
Jen nevím proč ten který zná naše nahé tělo proč ten kdo v nás roztančí rozkoš srdce proč ten kdo s námi pije vodu a dotýká se naší dlaně proč ten v intimitě nás obou není mým   deníkem
Jsme jen na povrchu
Jen v životě po kterém přecházíme jako po zrcadle co zrcadlí jen nás
Občas musíme vyřešit nutnosti
Jako peníze jako pejska a kočičku  jako děti jako dovolenou jako večeři jako staré rodiče
Už si nenasloucháme
Nechceme
Nemáme čas
Neumíme to
A tak jsou tu deníky
Pro ty citlivější pro ty cosi nenechaly propíchnout duši
Jenže ona je vlastně plná jehel špendlíků hřebíků a především rozcáplého ticha
Ptávám se deníků
které po  letech objevují hledači minulostí hledači člověčiny hledači hlubokých nespatřených výkřiků vzkazů a vynášejí je na trh jako granátová jablka
A my si je čteme a někteří z nás se zastydí
... vždyť já ji vůbec neznal
Vždyť  já ho vůbec nechápal
Vždyť ..
Nepíšu deník
píšu jen torza sebe v pamětech
Můj deník jsi ty
Miláčku
i když vím že mi nerozumíš
V tehdy v bývalostech byly naším deníkem maminky
Nevím jestli to tak je i dnes
Myslim že pomálu protože maminkám se nějak nedostává času
Možná se mýlím
Možná to jsou dnes tátové
Nedávno jsem si kupovala zmrzlinu ve stánku u metra Rajská zahrada
Okatý hezký kluk mi ji podal z okénka a jeho oči byly smutné ale žehnající
..díky..máte hezké oči..
.. smutný..co.. víte přemýšlím o tom proč my lidé se vůbec neznáme..proč neznám svou holku  a ona mne...
Dnes bych ti odpověděla
Buďte si deníkem