Ave Aburh Eva Hrubá Cítíš se provinile Melancholie
Citiš se provinile Melancholie..
Vycházíš ven
jen tehdy pro potřebu naslouchání
a běda těm kdož neslyší
a běda těm kdož nejsou tebou
Melancholie s melané chóle
v bezmocném zmatku
jenž leží na duchu a
ožírá duši
rozleptavá ji
v přetlaku labibilního introverta Vlastního ticha a zármutku a sebelítosti
kterým se libi sedět ve stínu a temnotě
kde mlčí a jsou zahořklé
Nemohou ven SPOJENCI MELANCHOLIE
Stáváš se lstivou a mstíš za radost druhých
za štěstí kterému nechceš rozumět
Svůj vlastni strach měníš ve zlo
v omylu že když udeříš nebudeš Melancholii
ale Schovívavostí a Laskavostí
k sobě samé
Ty sama v řetězech
vycházíš ven abys zraňovala
pro obhajobu vlastního zranění
co se zmítá v pavučinách srdce
Tvůj svět je těžký a studený
a zakrývá oheň
Cítíš se provinile Melancholie
Čas od času se zeptáš Afrodité
Proč neumíš milovat
A Hestie jež podobá se ti jen ve své agarofobii
chtěla by ti darovat vřelost a mír
sama uprostřed ohně domova který ti vyhasl
Stačí aby láska lásku rozsvítila
S Bohyní Isis chtěla bys vejít do devatera možnosti
Ozdravit se
Cítíš se provinile Afrodité
Ve špitale bláznů zamknuti
snad jednou BOHA Apolona Obejmeme
Jak je ti Melancholie..