Ave Aburh Eva Hrubá Chtěla bych se potkat

13.12.2020 07:56
Chtěla bych se potkat před šedesáti lety
Pohladila bych 
 školačku s koženou taškou na zádech s kapsami na přasku a slabikářem  Gumová  panenka v jedné z nich 
Dívám se na své ruce
Malé
Dotykové
Zestárlé se skvrnami které tvoří tváře 
Takové měla maminka
Vídám je často  sepnuté                s kytičkou kopretin
Když  mne objímala Byla to křídla
Frekvence myšlenek upadá do latergie podzimního večera
kdy lidé uléhají do levadulových postelí s knihou čtečkou tabletem samotní nebo dva
Pamatuji že někdy ve 14cti letech mne vsákla vůně moře a touha  Martina Edena Jack London jakoby předurčil moje moře a moji touhu psát
Často si na něj vzpomenu jako    na Boženu Němcovou  její osobitost a toužící srdce
A lidé spí v levadulových postelích  Snad se jim nic nezdá Nic je nebudí po potrhlém dnu     v centru spěchu
Někde z dálky ke mně dolétla vůně připálených buřtů  možná to byl jen zatoulaný oheň v komíně
a další kořeněná z čajovny            z tyčinky v jejímž kouři tančí baletky na tom rohu kde jsem se opřela o zeď jen proto že mi poskakovalo srdce jako bych před vteřinou skákala panáka
Masala naše masala
Naše čajové koupele
Naše napuštěná vana a eukalyptový olej
Naše dotýkání a vodotrysk
Ne ! Hodinky s vodotryskem Takové to bylo
A přes tohle všechno se přece nikdo nemůže přenést snad jen anděl ...jsi anděl s kouskem ďábla..říkals  a pokaždé jsi vzlétl a svými perutěmi učesal sedmé nebe 
Naše všechno a nic
Okolo mne se prodloužil něčí stín
Dosáhl až na má opřená záda a zeď  ho vsákla
Kolem  nosu se  mi protáhla  přicházející tma a ledabylost pražených madlí v cukrkandlu
Loktem uhodil ožralý chlap do výkladní skříně Díval se na sebe  a pak si lokl z láhve kterou před chvíli vytáhl z odpadkového koše něco mumlal Možná modlitbu možná jen nadávky
A lidé spí ve svých levandulových postelích
Nebo se milují
Nebo si říkají  - Už ti nemám co říct miláčku-
Jak to lze .. teď v době kdy bychom měli vyhlásit sobě laskavost a něhu 
Jak to lze... teď kdy bychom  neměli být odděleni ale alespoň spolu
Opouštím zeď a mám v sobě všechno tohle všechno to teď i zítra všechno to okolo i vpředu
-  vidíte to okno,je růžové, když zachází slunce -
Z ničeho nic ze všeho  dění kolem nás ze všech kolemjdoucích okamžiků 
žena v elegantní černé v jemných pohybech v kterých bylo něco vsakujíciho ukázala na oblohu
Zastavila mne její průzračnost splývající s tmou
a úsměv který je někdy víc než slovo
Budu si ho pamatovat
jako si pamatuji všechny úsměvy které patřily mně

náhledy

pohledy  do tváří

možnost vaší inspirace

fota

poezie

kousek moudra

divadlo

a tak se nějak proklikáme

do děkovaček

Anketa

hra na pravdu-jak se vám líbí v bezbřehé závrati? ???

Celkový počet hlasů: 1042

Štítky

Nebyly nalezeny žádné štítky.

https://youtu.be/0KohUatKmjg