Ave Aburh Eva Hrubá Chtěla bych se potkat
13.12.2020 07:56
Chtěla bych se potkat před šedesáti lety
Pohladila bych
školačku s koženou taškou na zádech s kapsami na přasku a slabikářem Gumová panenka v jedné z nich
Dívám se na své ruce
Malé
Dotykové
Zestárlé se skvrnami které tvoří tváře
Takové měla maminka
Vídám je často sepnuté s kytičkou kopretin
Když mne objímala Byla to křídla
Frekvence myšlenek upadá do latergie podzimního večera
kdy lidé uléhají do levadulových postelí s knihou čtečkou tabletem samotní nebo dva
Pamatuji že někdy ve 14cti letech mne vsákla vůně moře a touha Martina Edena Jack London jakoby předurčil moje moře a moji touhu psát
Často si na něj vzpomenu jako na Boženu Němcovou její osobitost a toužící srdce
A lidé spí v levadulových postelích Snad se jim nic nezdá Nic je nebudí po potrhlém dnu v centru spěchu
Někde z dálky ke mně dolétla vůně připálených buřtů možná to byl jen zatoulaný oheň v komíně
a další kořeněná z čajovny z tyčinky v jejímž kouři tančí baletky na tom rohu kde jsem se opřela o zeď jen proto že mi poskakovalo srdce jako bych před vteřinou skákala panáka
Masala naše masala
Naše čajové koupele
Naše napuštěná vana a eukalyptový olej
Naše dotýkání a vodotrysk
Ne ! Hodinky s vodotryskem Takové to bylo
A přes tohle všechno se přece nikdo nemůže přenést snad jen anděl ...jsi anděl s kouskem ďábla..říkals a pokaždé jsi vzlétl a svými perutěmi učesal sedmé nebe
Naše všechno a nic
Okolo mne se prodloužil něčí stín
Dosáhl až na má opřená záda a zeď ho vsákla
Kolem nosu se mi protáhla přicházející tma a ledabylost pražených madlí v cukrkandlu
Loktem uhodil ožralý chlap do výkladní skříně Díval se na sebe a pak si lokl z láhve kterou před chvíli vytáhl z odpadkového koše něco mumlal Možná modlitbu možná jen nadávky
A lidé spí ve svých levandulových postelích
Nebo se milují
Nebo si říkají - Už ti nemám co říct miláčku-
Jak to lze .. teď v době kdy bychom měli vyhlásit sobě laskavost a něhu
Jak to lze... teď kdy bychom neměli být odděleni ale alespoň spolu
Opouštím zeď a mám v sobě všechno tohle všechno to teď i zítra všechno to okolo i vpředu
- vidíte to okno,je růžové, když zachází slunce -
Z ničeho nic ze všeho dění kolem nás ze všech kolemjdoucích okamžiků
žena v elegantní černé v jemných pohybech v kterých bylo něco vsakujíciho ukázala na oblohu
Zastavila mne její průzračnost splývající s tmou
a úsměv který je někdy víc než slovo
Budu si ho pamatovat
jako si pamatuji všechny úsměvy které patřily mně
