Je čas melancholický                                 a nostalgie sedí v křesle a mlčí

Vytahuje nitky z mašle na stoncích uschlých růží

bezděčně jako když voláš na mraky které tě nemohou slyšet 

Jen v kapkách je zvuk a slova

Neprší

Je čas kdy melancholie nešeptá do otevřeného klavíru

Hraj

 kterému zpřetrhaly struny

divoké tóny letících vibrací 

 co neznějí libozvučně

Mlčet je někdy víc než skládat ufňukanou hudbu podobnou vrzání smyčců na houslích začátečníků

Je čas otevírání oken a chytání 

vzduchu který nechytíš

Třpytí se jen za pozdního večera

když tma zprůzrační

aby otevřela prostor pro hvězdy

Tam v nedohlednu zahlédneš 

sebe 

Na začátku vprostřed i teď 

Ne na konci

Je čas kdy nostalgie plete svetr                z klubka vlny v kterém kdysi spávala malá holka ve větvích stromů a snila       o dálce všech mraků paprsků i ptáků

Čas v němž dotýkání bolí když je bez doteků

Když radost je kdesi na povrchu

a klouže po bublinách šampusu

Čas kdy obejmout něhu smí jen 

vzpomínka

Jen jemnost okamžiku 

 dává tušit příchod nového

a melancholie odhazuje šat aby

v nahotě minulé a budoucí svěřila nostalgii opojnost slz

bez nichž by nebylo štěstí ani očividných zázraků