Za tohle všechno můžete vy mé milované minulosti

za mé děkuji a prosím

za tohle všechno objímání 

deště trav kamenů i skal potůčků a bláta obrysů obzoru a fénu moře 

Za tohle všechno můžete vy minulosti žeráda  si štěkám se psi haf že obcházím kočky mňau  bečím bé  a stávám se ve stádu bílou ovcí i černou jak chcete  a bú kravičko na zelené louce rozložených karet

Za všechno tohle že

těším se když mi ulétnou oči na křídlech  ptáků

a nesu se vzduchem lehká a daleká

Bez urážky

bez vás těch jež hrany stolu vyhlazujete zpocenými dlaněmi na jakémkoliv setkání alibisticky potalízalsky kdy se vtěsňujete  pro jistotu svých jistot

Mám ráda férovku

 do morku i dřeně krvinek všech proher kdy lze poučit se

Nesu se vzduchem

a v paprsku slunce za mrakem vidím všechny mé milé  i milované tajemnosti vztahů  Jsou tam protože za to všechno mohou Minulosti

Můj stůj co stůj zvláštní pohled do očí zeměkoule

Do očí nás všech

Mých i tvých

za to všechno mohou bývalosti kdy bylo a vždy to bylo nebývalé a objímající a v citech    stejné  podobně jak suchý krajíc chleba 

který jíš s někým kdo je víc než špekové knedlíky kachna na smetaně a basa piv

Nějak mi tohle  tolik moc chybí 

že nezbývá než ztratit se v lese polích a mokrých loukách či vejít tam kde slepice nešvitoří o ničem

a zvukomalba kohoutího rána je osvěžující víc než kotel kávy na verandě domu s klimatizací automatickými ovladači dveří oken možná i lásky

A pokaždé když mne Minulost vtáhne mezi hroudy půdy a zamažou mi boty vím že tohle je jediná opravdovost 

jediný bod kdy se můžeš odrazit od plochých rozhovorů nezájmu i nemilosti ve světě  k politování ne sebe ale všech asfaltových a betonových tvrdostí ega jako by ono bylo živoucí

Dávno nejsem z těch co se modlí

věřím v sebe tak jako jsem vždy a na věky věků věřila mamince

a tak to je ve mně zaseto a tak to plodí jablka meruňky hrách i kopřivy jako zem která rok co rok obdělaná zrodí brambory

pro jistotu všech jistot dalšího bytí té poetiky vlastní fabulace štěstí a radosti 

Ach Poezie jak ti ubližují všichni ti co v sobě nenosí  pupeny připravené k rozpuku 

Ach poezie ty která jediná můžeš donést vyšlechtěnou orchidej jež proměněná tebou stane se  polním zvonkem  protože z tvých úst  prýští potůčky citu

Kam jsme tě zatratili

v našich zdech na podstavcích 

pro veleslavné kretény kultu osobnosti

Je čas vyvětrat

Je čas nadechnout se

a ucítit pradávnost

A děkovat

Prosím?

Že mi nerozumíš?

tak jednou pojď se mnou

pěšky  a za ruku   do mých minulostí

a pak mne obejmi

Blízko stromu..