Přijíždí auto

vystupují z něho všichni moji lidé

Nevidím jim do tváře

cítím  jejich vůně 

Mluví jeden přes druhého

Nevím co říkají

možná Ahoj

možná co děláš

možná miluji tě

Možná nemám tě rád

Jsou tak blízko                          že cítím jejich dech

Bloudím v nich

jako v obrazech

Mění se do  impresionistické krajiny Stávají se květinami

a zároveň se topí v abstraktu moře 

Vlnobití a sůl

Jsou tu a nemohu je pohladit

Vypadají jako déšť co rychle stéká po sklech bez stopy otisků

Vpíjí se do květináčů na parapetu a nic                          jen načehraná zemina

Auto se mění v bílou slepeckou hůl a ťuká

jakoby chtěla zhudebnit kroky

Ťuk ťuk frrrrr ťuk a křídla

To neznámý pták dosedl na mou tvář

Odhaním ho

Chvěje se

Připominá mi tvé tělo roztoužené mezi mou náručí

Uvnitř mne touha

Ten prolog milování

Sním ve snu sen o tobě

Bouchly dveře Hůlka se rozsypala Připomíná omítku starých domů na pobřeží

která se mísí s pískem a větrem bývá odvanuta do vrásek skal

Tam ustrne aby se podobala sádrovým odlitkům ale když se ji zachce změní se v tvář

Možná je má

Možná tvoje

Možná někoho z vás

co jste přijeli v autě bez sedaček Vestoje držíce se jeden druhého

jako vzpomínek

Někdo se mne dotkl

Budu si myslet že ty

Probouzim se

Venku prší

Slyším zpěv krásné Sirény

Lodníku pozor ať nezabloudíš ve vábničkách pouhé krásy bez duše

Déšť se zastavil 

možná jen proto aby mohlo vystoupit slunce a zaplavit nás

něhou bez odlivů

vařím  kávu

i pro tebe

I pro vás

jako bych bláhová věřila na pohádky

Ty bludičky nocí bezesných