Ave Aburh Eva Hrubá Abych se tě dotkla Ježíšku
13.12.2020 07:20
Letím pomalu
Křídla kabátu rozevlátá podobně jak šála obvázaná kolem zápěstí aby se dechu dostala vsudypřítomná volnost prolínajícího vzduchu
Vzduch je také křídlo létá jen my ho nevidíme je to vlastně anděl
mnohokráte se mi zjevil v čmáranicích mezi obláčky když je roztrhne déšť
Letím do všudypřítomného spěchu Zakopávám o svou vlastní žízeň a není čas hledat studnu vprostřed města
Není čas protože mám v tašce
pomeranče fíky datle buráky foukanou čokoládu kokos i štolu
A tebe když jsme se dali pusu na staromáku jenom tak na uvítanou
a projel mezi námi ten vzácný signál beze slov bez blesků jen vibrace a podtón nové písně
Když mi bylo možná tak devět zpívala jsem si v obýváku který byl za kuchyní za ložnicí a topilo se v něm jen na vánoce
Santa Lučia
sama v křesle u gramofonu který měl ohranou jehlu a občas se deska zadrhla na jednom místě
Tatatata lučiaaaaa
Tak tuhle píseň jsem slyšela tehdy nedávno před šesti léty
s tebou Miláčku
promiň že ti tak říkám
Když je to už za námi
jako všechny cesty které rozdvojují pokud jim nedovolíš prolnutí No někdy ani dálnice nevede domů Jen do oblak
a tehdy v hodně dávno jsem si zpívala ještě tuhle
Lásko prokletá
Viď že zůstaneš
i když vím že je to lež..
Na kajaku na řece o pět let než v devíti později..Jako bych věštila z koule nebo z vody či z tlustých ponožek z vlny které mi pletla maminka a byly béžové a štípaly v ten čas chladného obýváku za kuchyní a ložnicí
Milovat smíme ale opravdově jen třikrát za život a mně se to stalo a mne to vždycky posunulo do vlastního středu sebe když se rozbil zip společného spacáku
Miláčku
Přeskakuji pohledem lidi kolem sebe co se možná usmívají a nevím není to pod rouškou stmívání vidět
Možná mají ve tvářích to co já
Větvičku ze smrku v našem pokoji před víc než šedesáti lety
v pokoji kam jsem si chodívala trucovat i hrát si
Kde jsem jednou nechtíc načapala bráchu s holkou v posteli
kde jsem si kresila budoucnost na kulatém stolku se sklem v odrazech světla z lustru z křišťálových cingrlátek
kde jsem si čmuchala ke krabičce s tabákem po dědovi kterého jsem nemohla pamatovat protože když odešel zapálit si lulku s pánem Bohem byla jsem malá ale maminka mi vyprávěla
že mne nosil na koni a já mu nožičkami bouchala do tváří
A babička která měla těžkou tuberkulózu jen tiše postávala
Maminka maminku odvedla do nebe když ji bylo 17 let
Dodnes mne trápí že z těch dob vím tak málo
Nikdy jsem se neptala
Nikdy mi maminka nic neřekla
Jen vím že když ještě měla housle a hrávala. ..v tom zvuku jsem slyšela už tenkrát její zpověď...
Mami kdyby to šlo vrátit
Mami řekla bych ti promiň
já se neptala
Na tebe na tebe a zase na TEBE
měla jsem
Maminky jsou zpovědnice
a samy nemají komu rozkrájenou duši nabídnout
Až když jsi mi ochrnula nahlédla jsem až tam kam nikdo nikdy nesměl mami
Děkuju
Letím pomalu křídla kabátu svěšená v roce který nikoho nebaví
ale proč Vždyť Je
ať je jakýkoliv
kdo z nás ví zda bude ještě kdy slyšet cinkat podkovy spřežení na starém městě
zda potká Mikuláše
zda nezatáhne v jednom z dalších roků za zvonec smrtka
V den před dnem voňavé slámy v Betlémě
jsem prostírala na stůl bílý ubrus a zdobila ho smrkovými větvičkami
V den před jsem tě oblékla do nejkrásnějších šatů a zavezla do obýváku maminko Na starém gramofonu čekala naše Tichá noc a když přijel brácha
rozevřeli jsme náruč pro lásku
Rok co rok po 11let pokaždé stejně a pokaždé jinak
Od těch dob jen jednou jsem porušila slavnost tohoto večera
S tebou nečekáná naději
S tebou pro světlo všech budoucích Betlémů
Marně se někdy opíráš o štěstí
které je z hadích ocásků
Nemám čuch na falešnou svíčkovou
Nemám tykadla které se odtáhnou od záporného magnetu
Možná proto že v časech kdy chodili po ulicích které zabalil sníh do vaty čerti i andělé
Jsem pokaždé objímala oheň namísto peříčka
Rok co rok když rachotily řetězy na chodbě věděla jsem že mu skočím na klín a zamažu se od uhlí Čert který mne už jako pětiletou učaroval
Jemu jsem říkala básničku
Jemu jsem dala pusu
Brácha schovaný pod stolem
Anděl s křídly na zádech
A Mikuláš s košem dobrot
zakřiknutí
Možná už tehdy se ve mně zrodil rebel Jít proti zavedenému a změnit a dokázat a objímat neobjimané Jedině čert byl opravdový
Tomu jsem věřila
Anděl nebyl bosý
Mikuláš měl vousy prapodivně lesklé zato čert smrděl kolomazí
Nikdy nic nevratíš zpátky
jako zvony po půlnoční které odezněly v tichu
Jako tebe tam na náměstí
Tenkrát
jako naše před štědrovečerní večeře
jako sebe v křesle v obýváku za kuchyní za ložnicí
Jen tu píseň
na staré desce uloženou mezi knihami a složeným bílým ubrusem na kterém jsou suché jehličky ze smrkových větviček
si přehrávám a jsou v ní všechna torza nedokončených obrazů
možná právě proto vcházím do básní abych je malovala
Letím po všech schodech metra abych se tě dotkla Ježíšku
