Když  už si myslíš  že  nemůžeš
Že tě  zradil  celý  svět 
Když  už nevidíš  cestu  protože  láska  odešla  po asfaltu  do jinam 
Když už  ti slzy  zaslepují  oči 
Když  rána jsou zoufáním 
a den  se vleče  právě tak jako noc 
Když  jsi  zavřený  mezi  kameny 
Když  bolest  se odráží  v zrcadle  místo  tvého  úsměvu 
VZPOMEŇ  SI 
na vlaky  co vezly  statisíce  lidí                                 s Davidovou hvězdou  na otrhaných  kabátcích 
Neviňatka  bosá  a doufající
že  nejedou  na konečnou
Vzpomeň  si na sílu  těch  co se denně  potkávali  se smrtí
Těch  nahých těl  na haldách  bez soucitu  skopaných  do jámy 
Vzpomeň  si na skývu  chleba  v ústech  co neměla slinu  odplivnout  si 
Jen  touhu  přežít  a podpírat  se 
Vzpomeň  si na kouř  z pecí  co se mísil                 s hudbou  Wágnera
Až  si budeš  myslet  že jsi na dně 
a beznaděj tě bude  vláčet po ulicích  plných  života   přepychu  i sobectví 
Vzpomeň  si na čísla  všech  co se stali bezejmenní  a přesto  nezapomněli  na jména 
Vzpomeň  si  na hromady  kufrů a bot 
Šatstva  a pruhovaných  mundůrů
na apelplacu
Vzpomeň  si  na strach  co hnal  dopředu 
Vzpomeň  na odvahu 
Až  si budeš  k uzoufání  zoufat 
a plakat  sám nad sebou  zhrzený  a opuštěný 
Vezmi  růži
Otrhej  trny
a s poraněnými  prsty  se svlékni  do naha
Vyjdi ven  do mrazu 
Stůj 
možná  pochopíš  co je  opravdovost  a bolest  a odhodlání 
TEPRVE  PAK  JI POLOŽ  DOPROSTŘED  KONCENTRÁTU  V OSVĚTIMI
abys  nezapomněl  abys  cítil nasládlý  pach          v oblacích