"Namaluj mi na tělo  mou duši "
Žadonila dívka
  Bledá  konvalinka s oteklými víčky od nespánku
Mandlové  oči  visely  na zorničkách  malíře  co měl prsty od barev
"Víš  přála bych  si abys svékl  donaha   vnitřní  světadíl  složený  ze všech  dílků  MÉHO světa "
Malíř  si utřel  dlaně  o šosy  pláště  co voněl  po všech  jeho obrazech
Nikdy nemaloval  na těla  žen  ani mužů
"Pojď  ke mně  a dívej se mi do očí "
Seděli proti sobě snad celou věčnost
Hledal  její  svět
Hledal  něco čeho by se mohl chytit
Hledal 
Ale čokoládové  oči  byly němé
jako rty  přes které                                                 když semknou  se neprojde slovo
Vstal  a procházel  se z rohu do rohu místností     v které tančilo slunce
Mlčel
"Už víš  co namalovat  "
Dívka  si promnula  oči
Na prstě jí zůstala  řasa
Říká  se že když  ti vypadne  tak je to pro štěstí
Sfoukla ji
Vláčnými  pohyby svlékla halenku  a spustila      na zem sukni
Vykopla střevice 
Svou krásu  nezkrývala
Malíř  se dotkl  jejich rtů 
Lehoučce  vyhlazoval  doteky  obličej  ňadra  i klín
Zastavil se
"UŽ VÍM  CO NEMALUJI .ZŮSTAŇ  TAK CHVILKU STÁT. NEDÍVEJ SE. "
Potichu  shodil plášť
Nalíl na sebe  z velkého plechové  hrnce  vlažnou  čokoládu
Má ji rád  a když pracuje  vždycky  ji tiše  usrkává
Stal se abstraktním hnědým  obrazem
Zemitostí
Přitiskl se na ni zezadu 
Pak si  ji otočil 
Byla  hnědá  čokoládová  a rozmazaná
Neřekla nic i když cítila  jeho tělo
Vzal ji za ruku
VEDL  k zrcadlu
"Podívej se .Namaloval jsem tvou duši. "
"Ale ale  ...vždyť  ...."
Její oči  zůstaly stejně temné  a netečné
Divaly  se na dvě těla
"..vždyť  na mé kůži jsi ty  .."
'"A ty na mé.ROZUMÍŠ  ?"
OBLÉKLA  SI CHVATNĚ  HALENU  SUKNI  STŘEVÍCE                                                                  NA LEHKÉ  LÁTCE  SE ROZLILA  ČOKOLÁDA        Z OTISKU  MALÍŘOVA TĚLA
VYBĚHLA VEN 
A POPRVÉ V ŽIVOTĚ  SE ROZPLAKALA