Říkali mi že nikde nejsi

Že už tě nepotkám

A tak jsem šla

Několikaterou krajinou

Neutěšenou dramatickou zimní 

Minula  jsem několikatero polí a luk prošla přes kameny strouhou zkřehlá a doufající Spěchala jsem 

přes několikatero křižovatek a mnoho cest

Odvážná co první let ptáčete

Ach touho ty věčná básni 

Několikráte jsem se vrátila do úvozů kde cítila jsem bezpečí minulého

Mnohokráte jsem se rozeběhla po tvrdých hroudách zmrzlého prostoru bez obilných klasů a upadnuvší prosila jsem tiše o průzračnost budoucího Zastavena v kalné vodě  co nevedla k řece a plná krys pískala jak v konvici voda co mění se v paroloď když dokážeš mít fantazii v tomto světě jasných celuloidových zpráv o všech magnetických bodech co ztratily přitažlivost jsem se na chvíli ztratila v myšlenkách že tě možná už nepotkám A přesto jsem stále šla v pozadí roztočená ruleta co nezastavíš protože šestky nepadaj Přesto jsem šla s rukama v rukavicích bez prstů abych se mohla dotknout všech střech všech hromosvodů všech zbytků jídla kolem odpadkových košů všech studených vybetonovaných parků s jedinou houpačkou pro děti abych se mohla dotknout svého nosu pro jistotu že nelžu

A tak jdu a hledám 

A tak jdu a vím že jsi

Možná jen zapomenutá možná jen rozmazaná mezi vzduchem který lačně dýcháme narychlo a uspěchaně jako bychom zapomněli že dech je naše srdce to místo kde všechno usedá směje se i pláče Jdu a netuším Jdu a v každém kroku tě vlastně potkávám touho