Ave Aburh Eva Hrubá Něha
06.03.2021 14:39
Ranní něha v prázdném okně zívá Stýská si
Je těžké se vyznat v záclonách i závěsech co tentokrát zatahují duše aby v pološeru zakopávaly o nit světla Nerozpažené k obejmutí
Neotevřené pro denní každodennost mezi havrany i popelavým peřím holubů
Je těžké uchopit myšlenky jako paže
Je těžké najit lomikámen mezi betonem i jablko na hromadě nahnilých ohrysků
Vše se zdá být jakoby nepostatné v důležitosti zavřených okenic pro něžnost
v době kdy slyšíš vytí vlků v Savaně i tlukot zobáků všech pelikánů u oceánu blízko Golfského proudu
daleko od Beringovy úžiny
s rukama na kleci v které mluví ochočená andulka stále dokola
Dobrý den Dobrý den
Rozpustili jsme jemnost do bolesti a změnili ve vztek a rozpuštěný vztek do přetvářky vklínili do krutosti a všechno do strachu který neumíme posunout přes všechny emoce do touhy která je životabudič víc než naděje
A i kdyby znovu nalezená něha
roztančila perličky vzduchu který je nemocný i kdyby ona touha jež vede tě do lásky
změnila se na anděla
stejně holé stromy jež vzlínají do nebe podobné kořenům
prázdného porcelánovového panoptika se nedotknou
Smutný je člověk co trmací se mezi nebem a zemí
bez křídel
