Dnes se mi rozlilo moře do postele

Do mojí postele Do Čerstvě povlečené postele Do fialového artsexu Do prostoru v němž se odrážejí nahá těla v zrcadle stropu Je možné aby se mi rozlilo moře do polštářů    Je          Brouzdám  v něm prosolená

Hrnu před sebou vlny a polykám sůl jakoby každé zrnko vědělo že zítra bude v mý duši padat déšť To město v kterém jsi ty To město našich kroků To město kde jsme strnuli v úžasu nad velkolepostí lásky budu procházet sama a v každém zatřepání listu na zemi tvůj hlas

Nevím proč nenaplnění osudu podobá se stálému hledání hvězd 

v prastarém dalekohledu potrhlým černokněžníkem na ochozech všech polorozbořených hradů v těžkém soumraku mezi počátkem noci a usínajícího dne u kávy s deseti kostkami cukru

Nevím proč nenaplnění osudu je jako ustavičný pocit prázdného žaludku v hladomorně za přečin všech přečinů za hřích všech hříchů   milovat 

Osud otevřený kruh a díra

Zítra  tě nebudu objímat 

Zítra mne nebudeš objímat

ale i tak tě obejmu v prastarém kanapátku  jako bys tu byl a na stole zůstalo tvoje nedopité víno

Jen lední medvědi sedíc na ultra retro popelníku cosi budou broukat

možná to bude šanson Edith 

nebo lehké blues Raye Charlese

Nevím 

tuším jen nádhernou nostalgii do které mne vtáhlo moře v dnešní noci Moře suměnka Moře eukalyptus Moře které jsme spolu nestihli potkat ani proplavat

Je večer v předvečeru  milosti kdy můžeš nechat bolavět duši a vědět že to tak chceš že ji musíš drhnout kartáčem vzpomínek aby 

zkrvavěla jako červánky v té noci slibů a tance V té noci kdy oklamat lze i sám sebe

Musíš ji drhnout jak podlahu abys   do kolen nezadřel  třísku když nevědomky prosíš o návrat

Vracím se často tam kde bylo cítit vlání vln a sůl moře   Pradávná opravdovost  lásky

Jen na věčný okamžik 

Jen pro laskavost minulého času

Je pro zítra 

Jen pro jedno z mnoha ohlédnutí

Dnes se mi rozlilo moře do postele